Prosinec 2010: Dechová hudba Babouci / Dezember 2010: Blaskapelle Babouci

-CZ -

Dechová hudba Babouci - ochránce staré české dechovkové tradice

"... 'zapomeň, zapomeň', řekne se to lehce,
ale mé srdéčko, zapomenout nechce."


Za povšimnutí stojí "osudový konec", jehož neodvratnost je "zpečetěna"  tenory

Vše podléhá proměnám času, nevyjímaje ani dechovou hudbu, které se na zdejších stránkách věnuji.

Naše dechovka sahá svými hlubokými kořeny až do 17. století, ne-li hlouběji, a původně v daleko skromnějším "obsazení" měla uplatnění v turecké armádě. Přibývalo nástrojů a ve střední Evropě byla mnohde nazývána mezi lidmi hudbou tureckou. Dost nízký počet hráčů, spojený s poměrně jednoduchou strukturou skladeb vedl patrně k tomu, že se tento typ hudby velmi rychle rozšířil mezi širokými, vesměs chudšími vrstvami společnosti a tudíž v oblasti folklorní. Muzikanti zpravidla byli prostí lidé, kteří svou životní režii zajišťovali jakkoliv, jen ne hudbou. Byli to zemědělci, řemeslníci, obchodníci. Jejich posláním bylo vnést dechovou hudbou lidem do jejího, často velmi monotónního, prací zcela vyplněného roku, optimizmus, radost a zpestření jejich nezřídka neutěšené situace.

Razantní vývoj přinesl sebou mnohé změny. Obsazení dechových skupin v současnosti sestává velmi často z odchovanců konzervatoří a profesionálních hudebníků, ve "hře" jsou peníze a citovými potřebami širších vrstev společnosti se málokdo zaobírá. Dostali jsme se v převážné míře do tolik lákavé a svůdné oblasti, zvané "byznys", v které se nyní velmi rádo mlží superlativy "gigantizmus, mistrovství, nej-, supr" a pod, nejlépe ovšem v kombinacích. Lze skoro tvrdit, že Vánoce již byly byznysem "úspešně" odcizeny, proč tedy také nesáhnout po dechovce? Nelze totiž přehlédnout zjevné snahy dostat lidové umění a tradici, potažmo i dechovku, do arény "kvantifikovaného hodnocení", obdobné "Mistrovství v plavání". A vítěz dostane zakázky, ostatní se mohou již jen "koupat".

Jan Návara, Babouci
Jan Návara, nejstarší člen
opora formace
/
Jan Návara, das älteste Mitglied
Backbone der Formation
Babouci, Logo
Dechová hudba Babouci tvoří ve světle právě nastíněného vývoje jakousi historickou výjimku, relikt. Její zázemí a silné pole působení tvoří jižní Čechy, zeměpisně přesněji velká oblast kolem Českých Budejovic, odkud se vždy všichni hráči Babouků rekrutovali a nadále rekrutují.

Tato dechová hudba má za sebou neuvěřitelných více než 140 let (přesněji 142 let) prakticky nepřetržitého působení a tudíž platí v Čechách za nejstarší známou dechovou hudbu. Nepodlehla a nepodléhá tendenčním vlivům a hraje prakticky i dnes, jak se v polovině 19. století lidově říkalo, tak zvanou "tureckou" muziku. Babouci zachovávají věrnost vůci svým předkům ve způsobu volby skladeb a jejich podání. V popředí jsou skladby původního lidového typu, svou jednoduchostí pro každého obsahově srozumitelné. Pojednávají o lásce k milé osobě, bližnímu, k domovině, vztahují se na různé důležité úseky i vrtochy života. Jejich rytmus a struktura jsou velmi přehledné. Podání Babouků je stylově původní, jak tomu bylo i pri jejich vzniku v šedesátých letech 19. století. Sborový, ne sólový zpěv tehdy tvořil a u Babouků vytváří i nadále naprosto nedílnou součást jejich podání. Text nabízí sdělení, které je artikulováno a harmonicky podmalováno hudbou. Babouci hrají samo sebou i skladby, které za staletí dále obohatily klenotnici české dechovky. Podání původních, převážně starších skladeb odpovídá ale ustálenému schématu.

 

Úvodem  zpívají všichni hráči. Poté následují klarinety, opět sborový zpěv, téma je vyzdviženo  křídlovkami, znovu sborový zpět a závěr tvoří barytonová sekce.  Jako příklad zde uvádím (viz. video) "Oči modravé", záznam z Trhových Svin, kde je toto hezky demonstrováno. Zejména závěrečné resumé v podání tenorů vyjadřuje osudovost obsahu. Tato skladba je na Babouky přímo šitá. Bylo by mně velkým potěšením, kdybych ji mohl opět slyšet v jejich podání na příštím 17. mezinárodním festivalu "Kubešova Soběslav 2011" kde Babouci za normálních okolností nechybí.

Rozebírat na tomto místě historii Babouků do detailu by bylo příliš obsáhlou záležitostí. Zmíním se pouze o několika důležitých meznících, uvedu jen  několik jmen. Zájemce o podrobnější historickou evidenci Babouků odkazuji na jejich internetovou prezentaci.

Jouzíci, přechůdci Babouků Dechová hudba Jouzíci um 1878 - 1883

Jedná-li se skutečně o Jouzíky, je pak tato fotografie zcela unikátní tím, že právě v této době byla objevena metoda, jak pořizovat fotografie způsobem, který začal být pro normálního člověka již dostupný
  (photo courtesy Babouci)
  (click to enlarge)
Počátky vzniku Babouků sahají do druhé poloviny 19. století. V té době působil v Němčicích (několik kilometrů západně od Českých Budějovic, viz. mapka)  ředitel školy a hudební nadšenec Jan Votava. Dopomohl mnoha zájemcům k základnímu hudebnímu vzdělání, které bylo možno s prospěchem užít zejména u vojenské hudby. Sám se pak vydal do USA za hledáním nové obživy. Josef Prener z Němčic, jeden z jeho úspěšných odchovanců založil po odchodu Votavy v roce 1868 kapelu, které se říkalo "Jouzíci" po Josefu, zvaném  Jouzík. Jouzíkova snaha byla zlepšit kvalitu vystupování. Zavedl hraní z not, což byla novost. Kapela se postupně dostávala do podvědomí širších vrstev obyvatelstva a získávala na Netolicku stále lepší pověst. Tato samosebou zase přitahovala i dobré muzikanty.

Krátce po založení Jouzíků  přišli do kapely dva novopečení, velmi nadaní muzikanti, bratři Matěj a Matouš Baboučkové z nedalekého Dubného (blíže k Budějovicím). Ti zrovna ukončili svou činnost u vojenské hudby. Jako mladí hoši, plni elánu a inspirace, založili krátce nato - psal se rok 1875 - vlastní kapelu, kterou už od počátku lidé nazývali Babouci (kvůli snadnější výslovnosti než Baboučci).  Tato kapela, zpočátku 7mi členná,  v krátké době Jouzíky zcela nahradila. Je všeobecně známo, že dobří muzikanti zase jen dobré muzikanty přitahují. Kapela byla rozšířena o další 4 členy, jež je do počtu sestavou dodnes. Babouci si udělali jméno široko daleko. Kdo s Babouky hrál, v hudební oblasti také něco znamenal. Následovalo celých dvacet let společného působení beze změn v obsazení. Na přelomu století devatenáctého a dvacátého ovšem dochází k nutné věkové revitalizaci v obsazení novými, neméně schopnými hráči z okolních obcí.

Po dosavadním kapelničení Babouků převzal v roce 1935 taktovku Jan Ferebauer z Dubného a jak se ukázalo skoro na celých třicet let. V udržení tradice osadit kapelu jen dobrými muzikanty se pokračovalo, do kapely pronikla také řada Baboučků mladší generace. O dobré muzikanty mezi Budějovicemi a Netolicemi nebyla nikdy nouze a tak se v sestavě Babouků objevovala zvučná jména jako Jakub Španinger, Vít Postl, Jan a Josef Moučků, Stanislav Vojta, Josef Našinec, František Pach, Stanislav Borovka, Josef Šabatka, Václav Rožboud a řada dalších. Během 2. Světové války byla činnost kapely silně omezena, ale nepřerušena. Po válce byli Babouci v rámci komunistického zásahu do veškerého dění několikráte přeřazeni a přiřazeni k vykonstruovaným organizacím s politickým a kulturním posláním. V této době začala také spolupráce s masovými prostředky, zejména s pobočkou českého rozhlasu v Českých Budějovicch. Tímto byli Babouci v dechovkové společnosti jěště více známi.

Babouci v letech 1973-74
Babouci v letech 1973 - 1974
  Photo courtesy Babouci  (click to enlarge)
Rok 1968 byl dalším důležitým mezníkem v existenci kapely. Tehdy slavila kapela své 100 výročí od založení. Místo kapelníka převzal Václav Rožboud, rodák z Němčic a aktivní "babouk", muzikant tělem i duší, pocházející z rodiny hudebníků nejen s dlouhou tradicí, ale tuto tradici svých předků svými dvěma syny také zajišťující. Jak tomu někdy bývá i Babouci prošli obdobím fluktuace členů a tak se setkáváme se jmény Františka Mikeše, Milouše Stropka, Ladislava Lippa, Františka Herdy, Zdeňka Kabourka, Stanislava Vojty, Eduarda Lehečky, Josefa Šafáře, Františka Babického, Jaroslava Nuska, bratří Kučerů, Františka Matouška a dalších, kteří dopomohli, byť i jen dočasně udržet charakteristický styl podání této dechové hudby.
Neočekávaný odchod Václava Rožbouta do muzikantského nebe dne 27. září 1998 ukončil období třicetileté plodné, neúnavné práce této jedinečné osobnosti ve formaci Babouků.

Po úmrtí Václava Rožbouda převzal velení formace František Petrách, který svého času tvořil s Václavem tenorové duo. Za jeho působení byla ve spolupráci s Ladislavem Kubešem zintenzivněna mediální činnost. Bylo natočeno několik nosičů, přičemž se přihlíželo k autentičnosti nahrávek v souvislosti s živým vystoupením na podiu (viz. "tonové nosiče Babouků"). Kapela si nadále udržela svůj původní, charakteristický způsob podání jak již bylo zmíněno. Po necelých 4 letech ukončil František Petrách své působení na postu kapelníka u Babouků, neboť si stále více uvědomoval, že tato časově velmi náročná funkce je v rozporu s jeho soukromě podnikatelskými aktivitami.

Počátkem léta bylo tedy nutno rozhodnout jak dál. Formou rulety a "ukazováčkem" padla volba na klarinetistu Petra Shýbala. Petr sice znal rozsah a obsah, patřící k vedení kapely, skutečně ale "věděl" až poté, co počátkem léta 2002 po důkladném uvážení převzal  kapelnické žezlo. Hodně z nás ví, jaká různorodá práce se za takovým postem skrývá. Nejen "hašení" nejrůznějších požárků a požárů, organizační zařizování, obstarávání not, dopravy, nesčíslné telefonáty a emaily. U Petra je třeba navíc připomenout hromadu nejrůznější korespondence s fanoušky. Dokládá to i následující fakt, který na Petra musím prostě prozradit. Na mou nabídku, věnovat Baboukům zde na mých stránkách místo, které si jistě za svou mimořádně záslužnou práci pro českou dechovku zcela zaslouží, prostě zapomněl:-) Mou druhou připomínku však již nepřehlédl:-)

Babouci se těší, zejména ve své domovině - v jižních Čechách - ale také v jiných koutech vlasti, velké oblibě. Mají dokonce i svůj fanklub. Musím doznat, že jsem byl velmi dojat, když jsem při vystoupení Babouků na XIII. Festivalu Karla Valdaufa v Trhových Svinech viděl (a pro sebe i dokumentoval) příznivce nejen generace seniorů ale především hodně mladých lidí, kteří s naprostým zanícením v těsné blízkosti podia s Babouky zpívali. Babouci vyjedou tu a tam i mimo vlast, porozumět jejich skutečnému poselství vyžaduje ovšem notnou dávku nadšení pro původní českou dechovku, s jakým se především běžně setkávají asi jen doma.

-DE -

Blaskapelle Babouci - Behüter alter böhmischer Blasmusiktradition

"... 'vergiss, vergiss nur', so leicht ist´s zu sagen,
mein Herzchen, pur, will´s nimmer ertragen."


Man beachte das "Schicksalsende", dessen Unabwendbarkeit durch Tenöre "besiegelt" wird
 

Alles unterliegt den Veränderungen der Zeit, die Blasmusik nicht ausgenommen, der ich auf diesen Seiten meine Aufmerksamkeit schenke

. Unsere Blasmusik reicht mit ihren tiefen Wurzeln bis ins 17. Jahrhundert zurück, wenn nicht tiefer. Ursprünglich hatte sie in einer weitaus bescheideneren instrumentalen Ausstattung  ihre Anwendung  im türkischen Heer. Im Laufe der Zeit kamen neue Instrumente hinzu und in Mitteleuropa wurde diese Musik unter der Bevölkerung mancherorts  als die „türkische Musik“ bezeichnet.  Eine relativ geringe Anzahl der Spieler, verknüpft mit einer verhältnismäßig einfachen Kompositionsstruktur  führte vermutlich dazu, dass diese musikalische Gattung  insbesondere unter den breiten, durchaus ärmeren Schichten der Gesellschaft, damit auch in der Folklore,  ihre ziemlich rasche Verbreitung fand. Die Spieler waren in der Regel einfache Leute, die ihren Lebensunterhalt  unterschiedlich bestritten, nur nicht mit der musikalischen Beschäftigung. Sie waren Bauern, Handwerker, Geschäftsleute. Mit der musikalischen Tätigkeit gingen sie ihrem Bedürfnis nach,  ihnen selbst und den Mitmenschen   in ihrem nicht selten trostlosen, mit Arbeit überwiegend ausgefüllten Alltagsleben  ein wenig Abwechslung, Optimismus und Freude zu bringen.

Die rasante Entwicklung brachte mit sich manche Veränderungen. Die Besetzung von Blaskapellen in der Gegenwart  setzt sich immer mehr aus professionellen Musikern,  Absolventen von Konservatorien sowie anderen hochgradigen Ausbildungsstätten zusammen, im „Spiel“ ist die bare Münze. Mit den Gefühlsbedürfnissen der Leute  beschäftigt sich kaum jemand. Wir schlittern immer tiefer in eine Welt des omnipräsenten, glücksverheißenden Konsumierens, in der das Business-Treiben, begleitet von Begriffen aus der Kiste der Superlativen (Giganten, Weltmeister etc.) die „erste Geige“ zu spielen scheint.

Man kann beinahe behaupten, dass die Weihnachten vom Business bereits mit Erfolg entwendet wurden, warum denn auch nicht zur Blasmusik greifen? Man kann nämlich offensichtliche Bemühungen nicht übersehen,  die Volkskunst und die Tradition, mittelbar daher auch die Blasmusik in die Arena der „quantifizierbaren Bewertung“  zu bringen, ähnlich den Meisterschaften im Schwimmen. „Schnell gut, langsam schlecht“. „Die Ersten“ sollen danach Aufträge bekommen, der Rest kann dann nur noch „baden“ gehen. Genau das braucht aber die Traditionspflege gewiss nicht.

Die Blaskapelle Babouci stelt gerade im Blickwinkel der angedeuteten Betrachtungen eine historische Ausnahme, ein Relikt dar. Ihr  Hintergrund sowie ein starkes Wirkungsumfeld ist Südböhmen, geographisch genauer  gesehen der Großraum um Ceské Budejovice (von da kommt das bekannte Budweiser Bier). Die Mitglieder dieser Blaskapelle rekrutierten sich und rekrutieren sich weiterhin von diesem Gebiet.

Die Blaskapelle Babouci blickt auf eine unglaubliche, mehr als 140 Jahre dauernde, ununterbrochene und erfolgreiche Existenz  zurück. Sie gehört deshalb in Böhmen zu einer der ältesten, bekannten böhmischen Blaskapelle.  Im Laufe der Zeit unterlag sie keinen tendenziösen Einflüssen und spielt  seit der Hälfte des 19. Jahrhunderts  noch heute die Art der Musik, die damals im Volksmund die „Türkische“ genannt wurde. Babouci bewahren Treue gegen ihren Vorfahren auch in der Auswahl der Kompositionen.  Im Vordergrund stehen Stücke vom volkstümlichen Charakter, mit ihrer Einfachheit für jeden Zuhörer unmittelbar verständlich. In diesen Kompositionen kommen elementare menschliche Anliegen zum Ausdruck, sie befassen sich mit Liebesbeziehungen, mit Liebe zum Nächsten, zur Heimat, sie nehmen Bezug auf verschiedene, wichtige Abschnitte des manchmal von Launen und Wirrnissen begleiteten Lebens.

České Bzdějovice a okolí Die Form der Darbietung der Blaskapelle Babouci blieb unverändert und entspricht dem Stil, wie es schon bei ihrer Entstehung  in den sechziger Jahren des 19. Jahrhunderts gepflegt wurde.  Der Chorgesang, nicht Sologesang gehört zum charakteristischen Merkmal ihrer Auftritte.  Der gesungene Text vermittelt die „Mitteilung“, die von der Musik harmonisch untermalt und artikuliert wird. Zum umfangreichen Repertoire von Babouci gehören natürlich auch Kompositionen, die im Laufe der Zeit die Schatztruhe der böhmischen Blasmusik bereichert haben.  Das Spiel der ursprünglichen, vor allem älteren Kompositionen entspricht einem stabilen Schema. In der Einleitung singen alle Spieler  (bis auf Begleitung). Danach folgen Klarinetten, wieder der Chorgesang, das Thema ist durch Flügelhörner hervorgehoben, der Chorgesang stimmt wieder ein und den Abschluss bildet das Tenor-Duo.  Als typisches Beispiel führe ich an diesen Seiten  das Stück „Bläuliche Augen“ („Oci modravé“) an.  Esist eine Videoaufzeichnung vom XIII. Karel Valdauf Festival, wo dies schön vorgeführt wird.  Insbesondere das Resümee des Tenor-Duos zum Schluss drückt die „Schicksalhaftigkeit“ des Inhaltes aus. Dieses Stück ist für die Blaskapelle wie maßgeschneidert. Es wäre mir ein großes Vergnügen, dieses Stück beim nächsten, 17. mezinárodním festivalu "Kubešova Sobeslav 2011" wieder zu hören. Normalerweise nimmt diese Blaskapelle an diesem Event jedes Mal teil.

Zerlegen bis ins Detail die umfangreiche Geschichte der Blaskapelle Babouci auf diesen Seiten würde den angedachten  Rahmen sprengen. Ich erwähne deshalb nur einige wichtige Zeitpfeiler und  führe lediglich einige Namen an. Interessenten für eine detaillierte historische Evidenz verweise ich auf die Internetpräsenz der Blaskapelle.
Jouzíci, přechůdci Babouků Blaskapelle Jouzíci um 1878 - 1883
/
Wenn es sich wirklich um BK Jouzíci handelt, ist dieses Foto dewegen ein unikat, da gerade zu dieser Zeit ein neues Verfahren zur Fotoherstellung entdeckt wurde, das die Fotoanfertigung einem durchschittlichen Menschen von nun an zugänglich war   (photo courtesy Babouci)
  (click to enlarge)

Die Anfänge der Entstehung der Blaskapelle Babouci reichen in die zweite Hälfte des 19. Jahrhunderts zurück. Zu jener Zeit wirkte im Ort Nemcice (einige Kilometer westlich von Ceské Budejovice gelegen) der Schuldirektor und Musikenthusiast Jan Votava. Er verhalf vielen Interessenten zur musikalischen Grundausbildung, die die Meisten bei der damals populären  Militärmusik mit Vorteil anwenden konnten.  Er selbst wanderte aber später in die USA aus, in der Hoffnung, ein besseres Leben finden zu können.  Josef Prener aus Nemcice, einer seiner erfolgreichsten Schüler und Zöglinge gründete nach Abgang von Votava im Jahre 1868 eine Blaskapelle, die nach ihm, Josef, genannt „Jouzík“, die Blaskapelle Jouzíci genannt wurde. Josef war bestrebt, die musikalische Qualität zu heben. Er führte in seiner Zeit die „Neuigkeit“ ein, nach Noten zu spielen. Die Blaskapelle kam Schritt für Schritt ins Bewusstsein breiter Bevölkerungsschichten und erzielte im Raum Netolice zunehmend besseren Ruf.  Ein guter Ruf einer Blaskapelle zieht wiederum wie ein Magnet  talentierte Musikanten.

Kurz nach der Gründung der Blaskapelle kamen in die Blaskapelle zwei neugebackene, sehr talentierte Musikanten, die Brüder Matej a Matouš Baboucci aus unweit gelegenem Ort Dubné (nah an Ceské Budejovice). Beide haben gerade ihren Militärdienst hinter sich gebracht.  Die jungen Burschen, voll von Elan und Inspiration erfüllt, gründeten  kurz darauf – man schrieb das Jahr 1875 – ihre eigene Blaskapelle, die von ihrer Entstehung an von Leuten Babouci genannt wurde (sie hießen eigentlich Baboucci, der leichteren Aussprache wegen wurden sie aber Kurzerhand Babouci genannt. „Babouk“ im Tschechischen = „Spinne“).  Diese neugegründete, siebenköpfige Formation ersetzte bald den Vorgänger, die Blaskapelle Jouzíci. Es ist allgemein bekannt, dass gute Musikanten wiederum nur gute Musikanten anziehen.  Die Formation wurde um weitere vier Mitglieder erweitert und so blieb sie zahlenmäßig bis heute. Babouci machten sich den Namen und wurden weit und breit bekannt. Wer mit Babouci spielte, bedeutete auch „etwas“ in der musikalischen Szene. Es folgten lange zwanzig Jahre des gemeinsamen Musizierens ohne Umbesetzungen in der Blaskapelle. In der Umbruchzeit vom 19. Zum 20. Jahrhundert kam es zur notwendigen, altersbedingten  Kaderrevitalisierung in der Besetzung. In ie Blaskapelle kamen neue, nicht minder fähige Spieler aus der nahen Umgebung.

Nach jahrzehntelanger Kapellenführung durch Babouci  übernahm schließlich im Jahre 1935 Jan Ferebauer aus Dubné den Taktstock  und wie die Geschichte zeigte, für eine Dauer von beinahe 30 Jahren. Die Tradition wurde beibehalten, bei den Neubesetzungen nur Musikanten zu nehmen, die auch gut singen konnten. In die Blaskapelle drang auch eine Reihe von Babouci jüngerer Generation. An guten Musikanten herrschte im Raum zwischen Netolice und Budejovice ohnedies nie Mangel und so tauchten  in der Babouci-Formation immer wieder klingende Namen auf:  Jakub Španinger, Vít Postl, Jan und Josef Moucku, Stanislav Vojta, Josef Našinec, František Pach, Stanislav Borovka, Josef Šabatka, Václav Rožboud und viele andere. Während des 2. Weltkrieges  wurde die Kapellentätigkeit stark eingeschränkt, jedoch nicht unterbrochen.  Nach dem Krieg  wurden Babouci im Rahmen der kommunistischen Eingriffe in alle Facetten des Lebens  mehrere Male zu neu entstandenen Organisationen mit kulturpolitischen Aufgaben zugeordnet und wieder weiter verschoben.  Zu dieser  Zeit begann auch eine intensive Zusammenarbeit mit den Massenmedien, insbesondere mit der Zweigstelle des Tschechischen Rundfunks in Ceské Budejovice. Dadurch wurden Babouci in einschlägigen blasmusikalischen Kreisen noch mehr bekannt.

Babouci v letech 1973-74
Babouci in den Jahren 1973 - 1974
  Photo courtesy Babouci  (click to enlarge)
Das Jahr 1968 war ein weiterer wichtiger Meilenstein in der Existenz der Blaskapelle. Damals feierte die Blaskapelle ihr hundertjähriges Bestandsjubiläum. Den Posten des Kapellmeisters wurde von Václav Rožboud aus Nemcice und einem aktiven „Babouk“ übernommen. Rožboud  war ein Musikant mit Leib und Sele. Rožboud stammte von einer Musikantenfamilie mit langjähriger Tradition ab, der für die Traditionsfortsetzung mit seinen 2 Söhnen auch sorgte.  Wie es manchmal so kommt, mussten auch Babouci einen Fluktuationszeitraum durchmachen. Da kommen wir in Berührung mit den Namen František Mikeš, Milouš Stropek, Ladislav Lipp, František Herda, Zdenek Kabourek, Stanislav Vojta, Eduard Lehecka, Josef Šafár, František Babický, Jaroslav Nusek, Brüder Kucera´s, František Matoušek und andere. Alle Genannten halfen, wenn auch nur vorübergehend, den charakteristischen Stil dieser Blaskapelle beizubehalten. Unerwarteter Abgang  von  Václav Rožbout in den Musikantenhimmel am 27. September 1998 beendete einen dreißigjährigen Abschnitt fruchtbarer, unermüdlicher und erfolgreiche Arbeit dieser einmaligen Persönlichkeit in der Formation von Babouci.

Nach Ableben von Václav Rožboud übernahm die Führung der Formation František Petrách, der seiner Zeit mit Václav das Tenor-Duo bildete. Während seiner Amtszeit wurde in Zusammenarbeit mit Ladislav Kubeš die mediale Tätigkeit intensiviert. Es wurden einige CD´s aufgenommen. Dabei wurde ein besonderes Augenmerk darauf gelegt,  in Übereinstimmung mit den Live-Auftritten möglichst authentische Aufnahmen zu produzieren (s.a. Tonträger von Babouci). Die Blaskapelle behielt sich weiterhin ihren ursprünglichen  charakteristischen Spielstil. Nach nicht ganzen 4 Jahren seiner Leitungstätigkeit  beendete František Petrách seine Wirkung am Posten des Kapellmeisters. Es wurde ihm zunehmend klar, dass diese zeitlich sehr anspruchsvolle Tätigkeit mit seinen sonstigen Unternehmungsaktivitäten nicht unter einen Hut zu bringen war.

Zu Sommerbeginn stand daher die Entscheidung an, wie soll es weitergehen.  Nach einem Rouletten-Prinzip und mit dem „Zeigefinger“ fiel die Wahl an den Klarinettisten Petr Shýbal.  Petr kannte zwar den Umfang und Inhalt, der zur Führung einer Blaskapelle gehört, tatsächlich „wusste“ er aber erst danach, als er zu Sommerbeginn 2002 nach reichlicher Überlegung den Führungszepter übernahm.  Viele von uns wissen, welche artenreiche Tätigkeit mit dem Posten verknüpft ist. Nicht nur kleine und größere „Feuerwehraktionen“ müssen bewältigt werden, vielfältige organisatorische Aufgaben, Besorgungen von Noten, Transport etc. erledigt,  zahllose Telefonate und E-Mails beantwortet werden.  Bei Petr kommt noch die umfangreiche Korrespondenz mit den Fans hinzu.

Die Blaskapelle Babouci erfreut sich insbesondere in Ihrer Heimat, in Südböhmen, aber auch in anderen Ecken des Landes besonderer Beliebtheit. Babouci haben sogar ihren Fanclub.  Ich muss gestehen, dass ich sehr gerührt war, als ich beim Auftritt dieser Formation am XIII. Karel Valdauf Festival  zahlreiche Anhänger nicht nur im Seniorenalter, sondern vor allem viele junge Leute sehen konnte,  die mit großer Begeisterung und Hingabe in der unmittelbaren Podiumsnähe mit Babouci sangen.

Babouci folgen hin und da Einladungen außerhalb der Heimat. Sie und ihre  Sendung wirklich zu verstehen  erfordert allerdings eine beachtliche Portion von Begeisterung für die ursprüngliche böhmische Blasmusik. Eine Begeisterung, die Ihnen üblicherweise vor allem in ihrer Heimat jedes Mal auf überzeugende Art und Weise entgegengebracht wird.