Středoevropský portál české dechovky /  Mitteleuropäisches Portal böhmischer Blasmusik EVROPSKÝ PORTÁL ČESKÉ DECHOVKY
EUROPÄISCHES PORTAL BÖHMISCHER BLASMUSIK
-------- Flags --------
živá tradice v domovině a Evropě -- lebende Tradition in der Heimat und Europa
HUDBA SPOJUJE NÁRODY   Hudba spojuje / Musik verbindet    MUSIK VERBINDET VÖLKER

"Kdo chce pochopit hudbu, nepotřebuje ani tak sluch, jako srdce"    "Wer Musik begreifen will, braucht nicht so sehr das Gehör, wie vielmehr das Herz." -- Jiří Mahen

Profi(t)denken in der Blasmusikfolklore: ein Phänomen unserer Zeit

CZ Pro české čtenáře: česká verze se nachází na  konci něm. verze, viz. "Weiterlesen"

Die sogenannte „Europäische Meisterschaft in böhmischer Blasmusik“ steht wieder einmal vor der Tür. Ihre Austragung ist diesmal für den Sommer in einer der EU-Metropolen, in Prag geplant. Eine gedankliche Auseinandersetzung mit diesem Phänomen ist daher aus gegebenem Anlass wieder einmal aktuell. In der folgenden Ausführung versuche ich darzustellen und zu erläutern, warum meiner Ansicht nach die Idee der „Meisterschaft“ auf fragwürdigen Prämissen beruht.
Die Idee einer „Europäischen Meisterschaft in mährischer Blasmusik“ scheint durch die Vorstellung des Wettkampfes in Sportdisziplinen  angeregt worden zu sein, wie wir es etwa aus den Sportwettkämpfen Europäischer Meisterschaft im Schwimmen oder Fahrradrennen kennen (hier Zeit entscheidend). Meiner Ansicht nach ist die Idee der Meisterschaft im Folklorebereich wie etwa in der böhmischen Blasmusik Fehl am Platz. In traditioneller Volkskunst stellt sich meiner Auffassung nach grundsätzlich die Frage auf, welchen Stellenwert dem Konzept des „Messens“ überhaupt beizumessen ist. ...

Der Versuch, durch die „Meisterschaft in der böhmischen Blasmusik“ in der böhmischen Blasmusikfolklore das Konzept eines Meisters oder Klassenprofi  nachträglich einzuführen entbehrt sichtlich jeder vernünftigen Rationalität.

Durch das fortwährende Fuchteln mir der „Europäischen Meisterschaft in  böhmischer Blasmusik“ in der blasmusikalischen Gemeinschaft werden viel Irritationen, Verwirrungen und falsche Assoziationen hervorgerufen. Es lässt sich berechtigterweise darüber rätseln, mit welchen hehren Absichten dieser Begriff überhaupt zustande kam und in den Umlauf gesetzt wurde, ja in welcher Form er der langen Tradition der böhmischen Blasmusik einen zusätzlichen Dienst erweisen soll.  Es ist auch schwer nachvollziehbar, warum die böhmische Blasmusik außerhalb ihrer kulturellen Heimat mit derartigen Initiativen plötzlich beglückt wird. Sollte vielleicht die böhmische Traditionsvolksmusik einem nun entdeckten, vermarktbaren Geschäftssegment, schleifend, geopfert werden?

Dem Begriff des „Europameisters“  wurde, wie Bisherige Beobachtungen vermuten lassen,  die Funktion einer Art „Fliegenfänger“ in der Blasmusikszene zugedacht. Dieser, im business-medialen Bereich  mit Vorliebe verwendeter Pseudobegriff  soll als ein Symbol für „Güte“ entsprechende assoziierende Funktion übernehmen. Damit befinden wir uns verdammt nah an der Kiste bekannter medialer Tricks und Etiketten. Ein „gigantischer Europameister“ soll das Publikum mit gigantischen Garantien, gigantisch beeindrucken und vor allem zu einer möglichst gigantischen Kassa bieten. Es drängt sich zwangsläufig die prinzipielle Frage auf, ob mit derartigen, die Wirklichkeit weitgehend verzerrenden  „Ikonen“ der böhmischen Blasmusik im Allgemeinen und der Öffentlichkeit im besonderen wirklich ein Dienst erwiesen wird.
 

Böhmische Blasmusik ist ein böhmisches Kulturgut („no naa“)

Gehen wir einmal von der Tatsache aus, dass die böhmische Blasmusik ihren Ursprung, „den Anker“, in der jahrhunderte langen, böhmischen Folkloretradition hat. Daher auch der spezifische Begriff „böhmische“, keine „europäische“ Blasmusik. (An dieser Stelle fúge ich nur hinzu: Ja zur politischen EU-Einheit, Ja zur kulturellen EU-Vielfalt.) Der Begriff bringt unmissverständlich zum Ausdruck, wo diese kulturelle Tradition beheimatet ist. Das Vorhandensein einer Folkloretradition ist ein über viele Jahre wachsendes und gepflegtes Kulturgut eines Volkes, seiner Volkskunst. Dieses komplexe Gebilde entstand keinesfalls zufällig, sondern wurde vielmehr aus konkreten Bedürfnissen des Volkes gestaltet und geformt. Diesem Kulturgut wurde von allem Anfang an stets seine klare Sendung und Funktion zugedacht. Das haben übrigens alle Traditionen gemeinsam. In keiner Weise handelt es sich hier um ein „Produkt“, eine Erfindung eines fleißigen, aus Technokraten bestehenden Gremiums. Es ist auch kein neues Marktprodukt findiger Geschäftsmanager in ihrem Bestreben, den übersättigten Markt mit einem neuen Produkt glücklich zu machen. Im Blickwinkel meiner Ausführungen drängt sich nun die Frage auf, welchem Zweck eigentlich die Idee einer „Europäischen Meisterschaft“ dienen soll. Wurde sie nicht vielleicht deswegen geschaffen, um den eingeführten Symbolen eines „Klassenprofi“ oder  „Europameister“ bloß ihre „marktgerechte Nutzung“ zu sichern? Es ist doch evident, dass diese Begriffe im Konzept der böhmischen Volksmusik nicht zu finden sind und von daher auch keinen Sinn ergeben.

Böhmische Blasmusik ist nicht nur Komposition

Keinem Liebhaber der böhmischen Blasmusiktradition in ihrer Heimat käme in den Sinn, die typische böhmische Blasmusik bloß in ihrer abgemagerten Form als Komposition zu betrachten. Das liefe auf eine unzulässige Reduktion  hinaus. Böhmische Blasmusik ist in der Regel ein komplexes Gebilde, bestehend aus mehreren Komponenten, die miteinander verwobenen, ein Ganzes darstellen. Das ist das Entwicklungsergebnis einer langen Tradition. Schmökert man beispielsweise in den Sammlungen der mährischen Lieder aus dem 19 Jahrhundert am „Národní ústav lidové kultury“ / „Nationales Institut für Volkskunst“ in Strážnice, so lassen sich Kompositionen ohne Text schwer finden. Dies ist auch unmittelbar einsichtig, wenn man bedenkt, welchem Zweck die Volksmusik auch diente. Lieder wurden nicht geschaffen, um „gepfiffen zu werden“, sondern vielmehr, um die vielen  Facetten des täglichen Lebens, die Freude, Hoffnung, Trauer im Gesang zum Ausdruck zu bringen.

Um die Fragwürdigkeit der Konstruktion der „Europäischen Meisterschaft“ weiter zu verdeutlichen, möge hier zur Illustration das bekannte, von der UNESCO  geschützte Kulturgut „Slovácký verbuňk“ experimentell herangezogen werden. Kurz um, ich rufe die „Europäische Meisterschaft im Verbuňk“ ins Leben, freilich hier nur hypothetisch und scherzhaft. Eine Meisterschaft, bei der ich nur das „Vorsingen“ beurteilen würde. Die anderen Bestandteile, die mir aus verschiedenen Gründen einfach „ins Geschäft“ nicht passen würden, ließe ich – nun ja, wohlweislich - weg. Im konkreten Fall hätte ich sogar einen triftigen Grund: Beim Verbuňk  besteht beispielsweise enorme Gefahr der Knochenverletzung. Ich müsste mir nun selbst die Frage stellen, wem würde ich mit einer solchen Meisterschaftskonstruktion einen Dienst erweisen.
Um ergänzend die reale Situation darzustellen, sei noch angeführt: In Strážnice findet Jahr für Jahr ein Festival in Vebuňk statt. Die Fachjury bewertet die Anwärter, die im Übrigen niemand mit „Master“ oder Profi“ bezeichnet, nach folgenden Kriterien (hier nur ganz grob):

1 Vorsingen: Intonation, Dialektbeherrschung,  Harmonie Gesang-Körperbewegung, etc.,  
2 Tanz: Vielfalt der Figuren, ihr Schwierigkeitsgrad, Harmonie Tanz-Musik, Harmonie in der Abfolge der einzelnen Figuren etc.,
3 Trachtausstattung: Schuhe, Hut darf nicht befestigt sein, etc.
4 Gesamteindruck

Der „Hang“ zu Orchestralkompositionen nahm erst in den letzten Jahrzehnten Hand in Hand signifikant erst mit der „Exportüberlegungen“ zu, die böhmische Blasmusik in „kultur- und sprach-fremden Gebieten“ in derart „reduzierter“ Form besser vermarkten zu können.

An dieser Stelle sei erwähnt, dass Ernst Mosch seinerzeit sehr bemüht war, den Gedanken der konzeptionellen Einheit Komposition-Gesang weitgehend zu beachten, freilich angepasst an den neuen kulturellen Kontext. Er besorgte sogar selbst den Gesang (mit Helga Reichel). Er war sich offensichtlich der Bedeutung dieser Einheit mit ihrer innewohnenden Aussagekraft wohl bewusst. (Ein schönes Beispiel unter vielen, Caroline-Polka: „Caroline, dein Lachen ist wunderbar, und deine Augen strahlen, wie die Sterne, hell und klar …“, s.a. Album -- Video)

„Päpstlicher als Papst“: Böhmische Blasmusik und ihre Beurteilung

Wenn man von der bereits oben skizzierten, grundsätzlichen Problematik absieht und der Idee einer Meisterschaft, sagen wir einmal bloß gedanklich, näher treten möchte, bliebe immer noch ein grundsätzliches Problem übrig. Und zwar die Frage nach der Beurteilungskompetenz. Unwillkürlich kommt einem nämlich die Frage in den Sinn, woher diese seltene Anmaßung, Ignoranz gepaart mit Arroganz herkommen, die „Europäische Meisterschaft“ außerhalb ihrer kulturellen Heimat ins Leben zu rufen. Es bestehen berechtigte Zweifel daran, ob die nötigen Voraussetzungen zur umfassenden, qualitativen Beurteilung dieses Bereiches der böhmischen  Volkskunst im gegenständlichen Fall überhaupt gegeben sind. Drängt sich hier nicht der allgemein bekannte Spruch auf, „Päpstlicher als Papst“ sein zu wollen? Im Bereich, wo die böhmische Blasmusik weiterhin gepflegt wird, in Böhmen, Mähren und der Slowakei, gibt es mehr als genügend kompetente Fachleute.

Böhmische Blasmusik als Kulturgut hat meiner Auffassung nach nichts in der Nähe jedweder Quantifizierungs- und Bewertungsversuche verloren. Denn, wie ich glaube,  läuft  jede Art von „Messungs- und Quantifizierungsversuchen“ dem Traditionsgedanken grundsätzlich zuwider. Die erfinderischen Tschechen, hielten sie es für förderlich, hätten derartige Meisterschaften auf überregionaler Ebene schon längst ins Leben gerufen. .

Zusammenfassung

Die erfundene Konstruktion „Europäische Meisterschaft in böhmischer Blasmusik“ samt ihrer „Profi- und Masterallüren“, schafft in der böhmischen Blasmusikszene eine beachtliche Verwirrung.  Gegenwärtig lassen sich Erscheinungen beobachten, die bisherige Praxis böhmischer Blasmusiktradition mit Profi(t)denken und Vermarktungsanwandlungen zu überlagern.
Der Begriff „Böhmische Blasmusik“ als Teil der böhmischen Volkstradition ist in der Tat mit der Idee einer „Marktwirtschaft“ schwer zu vereinbaren. Die böhmische Blasmusik zielt darauf ab, Menschen eine kulturelle Stütze auf ihrem Lebensweg zu bieten, ihnen Würde, Freude und Trost zu vermitteln. Für profimäßige Freudemacher oder Beglücker wurde im Laufe der traditionellen Entwicklung irgendwie kein Platz eingeräumt. Für den Fortbestand sowie die Pflege der böhmischen Traditionsblasmusik sind diese Zwangsbeglücker auch gar nicht notwendig. Vielmehr ist eine breite Basis Praktizierender von ausschlaggebender Bedeutung. Blasmusikfestivals erfreuen sich in der böhmischen Heimat großer Beliebtheit,  die Nomination von  Profis oder gar Halbmastern würde der Idee der musikalischen Begegnung völlig widersprechen. Der „Mastergedanke“ klingt in diesem Zusammenhang völlig absurd.

Ich habe den Aufwand nicht gescheut, Personen in Böhmen und Mähren, die die blasmusikalische Szene der letzten Jahrzehnte namhaft mitformten, die Frage zu stellen, was sie von diesen Entwicklungstendenzen halten. Der gemeinsame Grundtenor: beachtliche Respektlosigkeit gegenüber der böhmischen Blasmusiktradition, Dilettantismus, profi(t)getriebener, kultureller Vandalismus.

In Prag soll also dieses Jahr wieder einmal ein „Meister-Süppchen“ gekocht werden. Für eine „anständige böhmische Suppe“ wird es, allem Anschein nach, wegen des Fehlens wesentlicher Ingredienzien kaum reichen. Lassen wir uns überraschen.

Lang blühe und gedeihe das Meister- und Profi(t)denken in der Volkstradition.

CZ

Profi(t)myšlení v dechovkovém folkloru: fenomén naší doby

Takzvané „Evropské mistrovství v české dechovce“ je opět za dveřmi. Její konání je tentokráte plánováno na léto v jedné z evropských metropolí, v Praze. Myšlenková úvaha nad tímto fenoménen je v důsledku danné příležitosti na místě. V následujícím článku se pokusím znázornit a vysvětlit, proč dle mého mínění se myšlenka tzvn. „mistrovství“ zakládá na pochybných premisách.
Ke vzniku „Evropského mistrovství v české dechovce“ jak se jeví, dala podnět představa souboje ve sportovních disciplínách, jak je známe kupříkladu ze sportovních klání typu  Evropského mistrovství v plavání a nebo závodech na kolech (zde je čas rozhodující veličinou). Dle mého mínění je idea mistrovství v oblasti folkloru jako je česká dechovka zcela „mimo mísu“. V tradičním lidovém umění vyvstává dle mého úsudku zásadní otázka, jakou řádovou hodnotu lze konceptu „měření“ vůbec přiřadit. V pokusu „Evropského mistrovství v české dechovce“ vnést do českého dechovkového folkloru dodatečně koncept „mistra“ či „třídního profi“ pozbývá rozumné racionality.
Neustálým šermováním s „Evropským mistrovstvím v české dechovce“ v dechovkovém společenství střední Evropy vyvstává mnoho iritací, zmatků a zkreslených asociací. Lze se oprávněně dohadat s jakými vznešenými úmysly byl tento pojem vytvořen a uveden do oběhu či dokonce v jaké přídavné formě má posloužit k dalšímu rozvoji české dechovky. Také je velmi těžké vybádat, proč česká dechovka, mimo své mateřské území, má najednou být obšťastňována takovými počiny. Nemá snad být česká tradiční lidová hudba  potažmo obětována nově nalezenému, obchodně zužitkovatelnému segmentu?
Dle dosavadního pozorování se lze domnívat, že pojmu „evropského mistra“ byla přiřazena jakási funkce „lapačky na mouchy“. Tento pseudo pojem, který je s oblibou používán v biznisově-mediální oblasti má jako symbol pro „jakost, kvalitu“ převzít odpovídající asociační funkci. Tím se nalézáme proklatě blízko krabice s mediálními triky a etiketami. „Gigantický evropský mistr“ má pak s gigantickými zárukami udělat gigantický dojem a především zvát k pokud možno gigantické pokladně. Nutně se vnucuje zásadní otázka, zda-li s takovými ikonami, které ve velké míře zkreslují skutečnost je všeobecně české dechovce a zejména pak i společnosti prokázána služba.

Česká dechovka je česká kulturní nemovitost („aby taky ne“)

Vycházejme ze skutečnosti, že má česká dechovka svůj původ, kotvu, ve století trvající české folklorní tradici. Proro také ten specifický pojem „česká", žádná „evropská“ dechovka. (Na tomto místě pouze dodávám: ANO k politické evropské jednotě, ANO ke kulturní evropské různotvárnosti). Pojem tedy  jednoznačně vyjadřuje, kde se tato tradice nachází doma. Existence folklorní tradice je kulturní nemovitost národa, jeho lidového umění. Tento komplexní útvar vůbec nevznikl náhodně, nýbrž byl dotvářen a formován z konkretních potřeb. Tomuto kulturnímu artefaktu byla od samého počátku vnuknuto jasné poslání a funkce. To je ostatně všem tradicim společné. V žádném případě se nejedná o „produkt“ pilného gremia, sestávajícího z technokratů. Nejedná se také o žádný tržní produkt vynalézavých obchodních manažerů ve snaze obšťastnit jinak již přesycený trh něčím novým. V zorném úhlu mého podání se nyní vnucuje otázka, jakému záměru má nyní vlastně sloužit myšlenka „evropského mistrovství“. Není zde snad jen kvůli tomu, aby nově zavedeným symbolům typu „třídní profi“ či „evropský mistr“ byla zajištěna pouze jejich  tržní použitelnost?  Je přeci evidentní, že tyto pojmy v konceptu české lidové hudby nejsou k nalezení a proto zde nedávají žádný smysl.

Česká dechovka není pouze hudevní kompozice

Žádnému milovníku české dechové tradice v její domovině by přišlo na mysl, vidět typickou českou dechovku pouze v její odtučnělé podobě jako pouhou kompozici. To by znamenalo značnou redukci. Česká dechovka je zpravidla komplexním útvarem, který se skládá z více mezi sebou vzájemně provázaných komponent, tvořící celek. Je to výsledek dlouholeté tradice. Listujeme-li kupříkladu ve starých sbírkách moravských písní z 19. století na Národním ústavu lidové kultury ve Strážnici, naleznete těžko kompozice bez textu. To je také celkem pochopitelné, když se veme v potaz, jakému účelu lidová hudba sloužila a dodnes slouží. Písně nebyly stvořeny k tomu, aby se „pískaly“, nýbrž aby umožňovaly zpěvem vyjádřit paletu faset denního života, radost, naději, smutek.

V úmyslu zdůraznit spornost konstrukce „Evropského mistrovství“ nechť je pro ilustraci uveden „Slovácký verbuňk“, chráněný UNESKEM jako mimořádná kulturní nemovitost lidstva. Pokusím se nyní vytvořit experimentálně v krátkosti a spíše se špetkou humoru hypotetické „Evropské mistrovství ve Slováckém verbuňku“. A sice „mistrovství“, v němž bych hodnotil pouze předzpěv. Ostatní komponenty, které by se mně nejevily jako vhodné, bych z různých důvodů zametl pod koberec. Jak všeobecně známo, u verbuňku je kupříkladu značné nebezpečí zranění končetin. Musel bych si nyní položit sám otázku, komu bych vlastně takovou nově vytvořenou „konstrukcí“ projevil službu. Na tomto místě je vhodné doplnit: Ve Strážnici se koná rok co rok festival ve verbuňku. Odborná komise posuzuje uchazeče o soutěžní místa, která nikdo neoznačuje jako „mistr“ či „profi“ dle následujících kritérií (zde pouze velmi hrubě):
-    Předzpěv: intonace, zvládnutí dialektu, harmonie zpěvu s pohybem těla etc.
-    Tanec: mnohotvárnost figur, jejich náročnost na provedení, harmonie tanec-hudba, harmonie sledu jednotlivých figur etc.
-    Kroj, zevnějšek: boty, klobouk například nesmí být upevněn etc.
-    Celkový dojem

Sklon k orchestrálním kompozicím se zvyšovala v posledních desetiletích a souvisela do značné míry  s rysujícími se tendencemi možnosti exportu české dechovky do „kulturně a jazykově cizích“ oblastí a sice kvůli jejich lepší tržní akceptaci v „redukované“, hlavně tedy v "beztextové" podobě.

Na tomto místě budiž zmíněn Ernst Mosch, který po dobu svého života se snažil brát zřetel na koncepční jednotu kompozice-zpěv, zajisté vhodně přizpůsobené novému kulturnímu kontextu, v kterém se nacházel. Sám dokonce zajišťoval zpěv (s Helgou Reichelovou). Očividně si byl vědom důležitosti této jednoty s její vnitřní sílou výroku. (Krásný příklad mezi mnoha jinými, polka pro Karolínu: „Karolíno, tvůj úsměv je překrásný, a tvé oči září, jako hvězdy, jasně a čistě ...“ v podání obou zmíněných zpěváků, viz. také Album -- Video).

„Papežštější než papež: česká dechovka a její hodnocení

Když bychom si nyní odmysleli doposud nastíněnou, zásadní problematiku a myšlenku mistrovství, řekněme aspoň teoreticky, experimentálně připustili, zbyl by nám ještě jeden zásadní problém. A sice otázka týkající se kompetence posuzování. Jaksi se jednomu vkrádá na mysl otázka, kde se bere ta domýšlivost, ignorace a arogance vyhlásit „evropské mistrovství v české dechovce“ mimo její kulturní  domov. Existují oprávněné obavy, zda-li jsou v danném případě vůbec splněny nutné předpoklady k obsáhlému, kvalitativnímu posouzení této oblasti českého lidového umění. Nevnucuje se zde všeobecně známé přísloví chtít být „papežštější než papež“? V oblastech, kde se česká dechovka i nadále kultivuje, v Čechách, na Moravě, na Slovensku, existuje dostatek kompetentních odborníků v případě potřeby. Česká dechovka jako kulturní nemovitost nemá co hledat v blízkosti jakýchkoliv kvantifikačních pokusů. Neboť, jak věčím, jakýkoliv pokus o „měření“ je v protikladu k myšlence tradice. Kdyby toto vynalézaví Češi považovali za rozumné a smysluplné, zřídili by již dávno takové „mistrovství“.

Souhrn

Vymyšlená konstrukce „Evropské mistrovství v české dechovce“ včetně jejich manýrů udělování  „třídních profi“ a „mistrů“ vytváří na scéně české dechovky ve střední Evropě značný zmatek. V současnosti lze pozorovat zjevy, dle kterých je dosavadní praxe dechovkové tradice jaksi překrývána profi(t)myšlením a sklony k tržnímu zužitkování. Pojem „česká dechovka“ coby součást české lidové tradice je v podstatě s myšlenkou „tržního hospodářství“ těžko slučitelná. Pro profesionální tvořiče radosti a obšťastňovatele nevytvořil tradiční vývoj jaksi vhodné místo. Pro zachování jakož i péči české tradiční dechovky nejsou tito násilní obšťasňovači vůbec nutní. Výrazně důležitější je široká báze těch, kteří českou dechovku praktikují. Festivaly dechových hudeb jsou v české domovině velmi oblíbeny, nominace „profesionálů“ ři „polomistrů“ by zcela odporovala myšlence vzájemného hudebního setkání. Myšlenka „mistra“ zní v této souvislosti absurdně.

Nebránil jsem se vynaložit odpovídající úsilí a dotázat se v Čechách, na Moravě a Slovensku, osob, kterí se tvorbě a formování dechové hudby posledních desetiletí signifikantně podíleli, co si o zde naznačených vývojových tendencích myslí: Jejich společný tenor: pozoruhodný despekt vůči české dechovkové tradici, diletantizmus, profi(t)em hnaný, kulturní vandalizmus.

V Praze má být tedy tento rok opět vařena „mistrovská polívčička“. Na pořádnou „českou polévku“ ovšem, jak se jeví, to ale kvůli nedostatku důležitého koření asi dostačovat nebude. Nechme se překvapit.

Ať dlouho kvete a bují „mistrovské a profi(t) myšlení“ v lidové tradici.