CZ

Julius Fučík absolvent Pražské konzervatoře

T ento příspěvek je věnován jednomu z  největších skladatelů na přelomu končícího devatenáctého a nadcházejícího dvacátého století, skladateli, který svými solidními teoretickými znalostmi a fundovanou praxí v oblasti vojenské dechové hudby dlouhodobě silně ovlivnil a oplodnil oblast civilní dechové hudby.

Julius Fučík, v rodném listu svým celým jménem  Julius Ernest Wilhelm Fučík se narodil v Praze 18. července 1872 v rodině malého pražského řemeslníka. V hudebním pražském prostředí byl ovšem již v jeho útlém věku „infikován hudebním virem“. Jeho vývoj k vynikající hudební osobnosti ovšem nevedl bulvárem, vyzdobeným kvetoucími růžemi. V průběhu poměrně krátkého bytí  vytvořil překvapující počet hudebních děl, z nichž některá obsadila jistá místa  v pokladnici světové dechové hudby. Fundus všech jeho přibližně 400 vytvořených děl, ke kterým patří především  brilantní pochody, se ovšem nedochoval v celé úplnosti. Značná část jeho děl se ztratila beze stopy, jiná část byla údajně záměrně zničena.

Po mnoha životních cestách celou střední a jižní Evropou nalezl Julius Fučík svůj poslední domicil v Berlíně. Uprostřed zuřící První světové války, pronásledován těžkou nemocí, zemřel dne 15. září 1916 na cestě do své milované domoviny Prahy. Byl pochován na pražském hřbitově na Vinohradech.

Julius Fučík studoval šest let na pražské konzervatoři fagot, housle a bicí. Bicí patřily k povinným nástrojům pro všechny, kteří se věnovali studiu dechových  nástrojů. V pokročilém stádiu studia inskriboval hodiny kompozice u Antonína Dvořáka, který byl v té době již velmi uznáván. Dvě markantní okolnosti dopomohly asi k tomu, aby Julius Fučík nakonec uvázl v síti hudeb vojenských. Ponejprv čekala na něj povinná dvouletá vojenská služba. Dále pak mu rozhodování asi usnadnil jeho učitel na bicí Josef Filip Bláha, který byl sám činný u vojáků. Fučíkovo rozhodnutí proto bylo přihlásit se do vojenské služby dobrovolně, což bylo spojeno s výhodami. Mohl se totiž dobrovolně rozhodnout pro vojenskou hudbu a také si určit u které jednotky sloužit.

Julius Fučík kapelník 92. pěšího pluku

Po zralé úvaze  padla volba na 49. pěšácký regiment, který se nacházel od roku 1899 ve Vídni. Vídeň zde bezpochyby sehrála i svou roli s její hudební důležitostí a kouzlem. Dalším lákavým důvodem pro tuto volbu byl krajan, kapelník zmíněné jednotky Ludwig Schlögel (1855-1894),  rovněž absolvent pražské konzervatoře  z let 1868-1873, který studoval lesní roh. Ve Vídni – která měla na lesní roh vždy „spadeno“, viz také jedinečnou konstrukci a zvuk vídeňského lesního rohu, který se užívá takřka výlučně jen ve Vídni a to i dnes – byl Ludwig Schlögel velmi uznávaným hornistou. Jeho jméno bylo často vyslovováno ve spojitosti s Johannem Straussem mladším, a jinými zvučnými jmény Vídně. Schlögelův pochod „Vídeňské vlaštovky“ op.86 z roku 1890 patřil v té době k nejhranějším.

Koncem září 1891 opustil Julius  Fučík  Prahu, aby tedy nastoupil svou vojenskou službu v Rakousku. V posledním okamžiku ovšem obdržel zprávu, že byla "jeho"  jednotka  přeřazena z Vídně do Kremže, severozápadně od Vídně. Tak tedy jel do Kremže. Ve sledu dalších událostí byl kapelník Schlögel ovšem přemístěn na jih, do Puly a pověřen vedením námořní hudby.

Jeho kapelnické místo převzal Josef Franz Wagner (1856-1908), který také patřil k významným skladatelům  (Dodnes se nachází v pochodových knížkách téměř  všech rakouských kapel jeho pochod "Unter dem Doppeladler", v Česku známý jako "Vojenský". Tento pochod měl premiéru před  odchodem Wagnera z aktivní služby a nabyl v krátké době nebývalé popularity po celém území rakouské monarchie). Fučíkovi byla spolupráce s Wagnerem, který měl za sebou již několikaletou praxi s vedením hudebních kapel, velmi užitečná.  Znaky Wagnerova „rukopisu“ ve Fučíkových prvotinách nelze popírat. Od Wágnera bylo možno se lecčemu přiučit. Byl také šikovný manažer, znal mnoho lidí a diplomaticky to s nimi uměl. Jeho osobní vztahy s řadou vlivných lidí ve Vídni vedly k tomu, že vojenská hudba, jež vedl, byla ve Vídni k slyšení při mnoha příležitostech.

Fučík ukončil svou aktivní činnost u vojenské hudby 12. září 1895 aby se vrátil do Prahy, kde převzal místo druhého fagotisty u Německého divadla.

Z Fučíkových osobních záznamů lze odvodit, že na  kariéru u vojenské hudby nikterak nepomýšlel. Jeho velkým, celoživotním vzorem byl Antonín Dvořák, jemuž se v duchu snažil svými počiny přiblížit a jít v jeho šlépějích. Za tímto účelem také během vojenské služby vždy využíval volného času k tomu, aby rozšiřoval své znalosti a schopnosti a zdokonaloval  se především v kompozici, o čemž svědčí řada pokusných děl.

Vzdálen vojenské hudbě ale nezůstal dlouho, patrně z hospodářských důvodů.  Svou kariéru vojenského kapelníka započal  u 86. pěšáckého regimentu v Sarajevu roku 1897. Z této doby se nám dochoval mimo jiné jeho všeobecně známý nádherný pochod  „Vstup gladiátorů“ (Název pochodu prozrazuje skladatelův zájem o římské dějiny).

V roce 1900 byla garnizona přeložena do Budapešti, do důležitého města monarchie, kde se nacházely také vojenské hudby jiných oddílů. Aby se kapely profilovaly a nacházeliy v takovém  konkurenčním prostředí stálé posluchače, bylo nutné nabídku hraných skladeb stále rozšiřovat a zpestřovat o skladby nové. Mezi ctižádostivými kapelníky vznikla atmosféra  „souboje o popularitu“. Právě zde za těchto okolností napsal Julius Fučík během svého budapešťského pobytu pozoruhodný počet  děl, což  značně přispělo k jeho další popularitě.

Po devítileté činnosti u vojska se Julius Fučík opět vrátil do Prahy. V roce 1910 mu bylo nabídnuto místo kapelníka 92tého pěšáckého  regimentu v Terezíně. Tuto nabídku  jednoho z předních vojenských hudebních těles prostě nebylo možno odmítnout. S popularitou této kapely  bylo pak i jeho jméno všeobecně známé.

V roce 1913 se Julius Fučík oženil. Následně se přemístil se svou ženou do Berlína, kde založil hudební nakladatelství, aby tak vzal do vlastních rukou  obchodní distribuci svých děl. Převážný čas věnoval i nadále svému oblíbenému « koníčku «, tvořivé, skladatelské činnosti. Blížící se chmurná doba První světové války a osudné zdravotní problémy ukončily však ve čtyřiceti čtyřech letech plodného života velmi rychle další tvořivou činnost tohoto geniálního hudebního skladatele.

Julius Fučík zemřel v Berlíně 25. září 1916. Dle jeho posledního přání byl převezen do Prahy, kde našel na pražském hřbitově na Vinohradech svůj poslední klid.

K Fučíkovo 400 kompozicím, které skladatel během svého života vytvořil, patří především pochody, komorní hudba, písně, církevní hudba, rekviem, část opery, symfonické fragmenty. Jeho pochody Vstup gladiátorů, op. 68, Florentýnský pochod (původně koncipovaný pro operu « La Rosa di Toscana »), op. 214, Děti regimentu, op. 169, Semper Avanti, op. 149, Vítězný meč, op. 260 a mnoho dalších patří bezesporu ke korunovačním klenotům hudební tvorby.

"DŘÍMEJ SLADCE VĚČNÝ SEN"