"Schönes Lied ist das Gute im Menschen, guter Mensch ist das Schöne im Lied!"
Jožulka Uher
Jožulka Uher Básník, prozaik, publicista, znalec folklorního dění, morální instance na jihu Podluží |
Jožulka Uher, jak je všemi nazýván, se narodil 1. března 1933 v Lanžhotě v rodině zaměstnance u vlakových pošt, zpěváka, houslisty a folkloristy Josefa Uhra-Uhříka. Rozka Horáková-Uhrová byla jeho teta, známá jako lidová zpěvačka a významná skladatelka tzvn. písní "svícových", které zpívají spoluvrstevnice nevěstě v předvečer vdavek.
Jeho životní osud byl však poznamenán na sklonku 2. Světové války výbuchem granátu, při kterém stratil zápěstí pravé ruky a palec na levé. Po rehabilitační fázi započal navštěvovat gymnázium v Břeclavi. Během studia se také věnoval s velkým úspěchem sportovní činnosti. Dokončení studia mu ale nebylo dopřáno kvůli těžké tuberkuloze. Po několikaleté léčbě se Jožulka zařazuje do normálního pracovního procesu, který v roce 1958 končí částečným invalidním důchodem. O deset let později se ovšem podruhé zařazuje do plného pracovního procesu, v kterém setrvává až do svého důchodu.
V tej starej forotě hudba J. Janota, J. Uher, upravil Jaroslav Janota, text Jožulka Uher es spielt Blaskapelle Sivická |
Jožulka rovněž obohacoval mnohá periodika svými velmi citlivými a originálními vjemy, které se mu vždy podařilo zaznamenat ve vhodné literární formě. Zveřejňoval své reflexe a dojmy v Malovaném kraji, Slovácké dechovce, regionálních novinách a časopisech či v Lanžhotském zpravodaji. V Jožulkově tvorbě nalézá pozorný čtenář neafektovaný pohled na svět člověka, který si všímá přírody, lidských citů, vztahů, souvislostí a dovede vše odlít do vkusné, harmonující stilistické formy. Tato reflektuje krásné lidské vlastnosti, znalost světlých i stinných stránek života a z které pramení dobro a naděje. Jeho verše nikdy nelze číst ryche a už vůbec ne zběžně. Obsahují vždy velkou dávku metafyziky, nutí k zamyšlení.
Od Jožulky máme ale také dochovány bližší informace o legendách podlužáckého dechovkového dění jako o Františkovi Juráčkovi či Metoději Prajkovi a mnoha jiných osobnostech. Ač se Jožulka nepovažuje přímo za kronikáře, je si sám vědom důležitosti historického záznamu. Dokazují to i mnohá velmi zajímavá detailní sdělení v Lanžhotském zpravodaji. Dovídáme se zde nyní kupříkladu definitivně, kdo byl ten "neznámý", který ještě za života Fanoše Mikuleckého připsal třetí sloku k jeho velmi populární lidové písni "Vínečko bílé". Tato se dostala hluboce do podvědomí širokých vrstev obyvatelstva, že byla považována za součást jeho tvorby. Mikuleckého to vůbec "netěšilo". Fanoš a Rozka byli velcí přátelé. Jožulkovi se k tomu "připsání" přiznala Rozka Horáková-Uhrová, které na její přání slíbil, že se o tom nikdo nedoví dokud Fanoš a ona budou sdílet radosti a strasti života pozemského.
Za svou značnou nekompromisnost vůči pravdě, kterou neskrýval i v zahraničních zveřejněních, byl trnem v oku etablované nomenklatuře v době komunistické nadvlády. Byl za to i soudně stíhán (rehabilitován až v roce 1992). Jožulkova široká hudební tvorba obsahuje více než 400 různých skladeb písňového, tanečního i šansonového charakteru, nepočítaje práce rozpracované "v šuplíku". K těm nejznámějším patří Zpívali mužáci pod kaštanem, V tej starej forotě, Nalomená halůzečka, pochod Asenta, Vínko červené, Stoji hruška v poli, Lanžhotčan aj.
Jožulka Uher žije ve své milované obci Lanžhot, kde se prostřednictvím Lanžhotského zpravodaje i nadále publicisticky zůčastňuje veškerého dění v obci. Kromě jeho doprovodných, literárně zpracovaných skic, harmonizujících s kalendářem dění v obci nelení případně zvednout i onen symbolický ukazováček, narazí-li na jakýkoliv projev nelidskosti, ať již ve formě xenofobie či jiného zla.
hudba, text Jožulka Uher, Arr. Antonín Orság, Jožulka Uher
Blaskapelle Lácaranka
Jožulka Uher Heimatdichter, Schriftsteller, Publizist, profunder Kenner der Heimatfolklore, morálische Instanz in Süd-Podluží |
Jožulka Uher, wie ihn alle nennen, ist am 1. März 1933 in Lanžhot in der Familie eines Angestelten bei der Bahnpost, eines Sängers, Geigenspielers und Folkloristen Josef Uher-Uhřík geboren. Rozka Horáková-Uhrová war seine Tante, bekannt als gefragte Sängerin sowie bedeutende Komponistin so genannter „Kerzenlieder“, die einer Braut von gleichaltrigen Freundinnen am Vorabend ihrer Hochzeit gesungen wurden.
Stoji hruška v poli Musik, Text Jožulka Uher hraje dechová hudba Ištvánci |
Mit seiner literarischen Schaffung begann Jožulka während seiner Heilungstherapie im Lungensanatorium. Das Spektrum seiner Schaffung ist sehr breit und vielfältig. Dazu zählt publizistische Tätigkeit, Prosa, Gedichte, Lieder mit Volkstum-Themen. Zu den letzteren machte er auch Tonbandaufzeichnungen mit eigenen Melodien, die er mit der linken Hand auf seinem geschenkten Harmonium spielte. Manche seiner Lieder wurden arrangiert und in Notenblätter eingetragen. Seine Lieder gehören zum Bestandteil vieler Blasmusikkapellen zu Hause und europaweit.
Jožulka bereicherte zugleich eine Reihe von Periodika mit seinen sehr gefühlsbetonten und originellen Wahrnehmungen, bei denen es ihm stets gelang, diese in einer sehr angemessenen literarischen Form festzuhalten. Er veröffentlichte Reflexionen und Eindrücke in der regionalen ethnographischen Zeitschrift Malovany kraj, in der seinerzeitigen, von Stanislav Pěnčík herausgegebenen Blasmusikzeitschrift Slovácká dechovka, in anderen regionalen Zeitschriften und Zeitungen sowie im sehr informativen Lanžhoter Mitteilungsblatt. In seiner literarischen Schaffung findet der aufmerksame Leser eine nicht affektierte Sicht der realen Welt von einem Menschen, der die Natur, menschliche Gefühle, Beziehungen, sowie Zusammenhänge wahrnimmt, die er stets in eine erlesene, stilistisch harmonische Form gießen kann. Die letztere reflektiert schöne menschliche Eigenschaften, die Kenntnis heller und schattiger Seiten des Lebens, die sich als Quelle des Guten und der Hoffnung präsentiert. Seine Verse lassen sich nie schnell lesen und schon überhaupt nicht nur flüchtig. Sie enthalten eine große Portion von Metaphysik und zwingen zum Nachdenken.
Dank seiner Aktivitäten haben wir von Jožulka Uher Aufzeichnungen und Erinnerungen über Legenden des blasmusikalischen Geschehens in Podluží wie etwa Details über František Juráček oder Metoděj Prajka sowie anderen Persönlichkeiten. Obwohl sich Jožulka für keinen Chronikschreiber hält, ist er sich der Bedeutung historischer Fakten stets bewusst. Dies belegen manchmal sehr interessante Mitteilungen über Details im bereits erwähnten Lanžhoter Mitteilungsblatt. Wir können hier zum Beispiel endgültig erfahren, wer war der „Unbekannte“, der noch zu Lebenszeiten von Fanoš Mikulecký den dritten Vers zu seinem sehr populären Volkslied "Vínečko bílé" dazu geschrieben hat. Dieses Lied wurde in dieser erweiterten Form von breiten Bevölkerungsschichten als Volkslied angenommen und zur Gänze als Schöpfung von Mikulecký betrachtet. Fanoš Mikulecký freute sich darúber in keiner Weise. Mikulecký und Rozka Horáková-Uhrová waren „dicke“ Freunde. Zu diesem dritten Vers bekannte sich einmal Rozka, wobei ihr Jožulka versprechen musste, dass es niemand erfahren wird solange Mikulecký oder sie noch leben. Jožulka hielt sein Wort, wir haben es erst vor kurzem erfahren.
Für seine kompromisslose Haltung gegenüber Wahrheit, die er auch in ausländischen Veröffentlichungen nicht hinterm Berg hielt, war er Dorn im Auge der etablierten Nomenklatura in der Zeit der kommunistischen Großherrschaft. Er wurde dafür auch gerichtlich verfolgt (rehabilitiert erst im Jahre 1992). Die musikalische Schaffung von Jožulka Uher umfasst mehr als 400 unterschiedliche Artefakte vom Volkslied-, Tanz- sowie Chansons-Charakter, nicht eingerechnet unvollendete Arbeiten in der „Schublade“. Zu den bekanntesten gehören Zpívali mužáci pod kaštanem, V tej starej forotě, Nalomená halůzečka, pochod Asenta, Vínko červené, Stoji hruška v poli, Lanžhotčan u.a.
Jožulka Uher lebt in seiner geliebten Gemeinde Lanžhot, wo er sich weiterhin am öffentlichen Leben mit publizistischen Aktivitäten beteiligt. Neben seinen begleitenden, literarisch verarbeiteten Skizzen, die mit dem Kulturkalender der Gemeinde harmonieren, scheut er gelegentlich nicht, seinen symbolischen Zeigefinger zu erheben, wenn er einen Ausdruck des Unmenschlichen entdeckt, sei es in der Form auftretender Xenophobie oder einer anderen Manifestation des Bösen.