Music unites nations 
Tradice: "Řeka" v prostoru času / Tradition: "Fluss" im Raum der Zeit
- Details
- Written by: Antonín
- Category: Reflexions, Feuilletons
Na zdejších stránkách uvádím nezřítka v rúzných souvislostech pojem tradice. Následující přízpěvek věnuji přiblížení tohoto pojmu. Není tomu tak dlouho, co se mně vybavilo vhodné přirovnání, metafora "řeky". "Řeka" má s "tradicí" mnoho společných rysů. Každý si řeku dovede bez potíží velmi snadno "plasticky" vybavit. Je to vhodný analogon.
Zásadní jazykový rozdíl mezo tradicí a řekou je:
Tradice je metafyzický ("nehmatatelný") pojem (obdobně jako láska či náklonnost a mnoho podobných metafyzických výrazů), zatímco řeka v našich představách je "hmatalená", jedná se tedy o kategorii fyzických artefaktů.
_____ Zde malá vsuvka, kterou lze přeskočit _______________________________________________
Vsuvek by bylo jistě více, ale to bych se dostal k řeckému filozofu Aristoteles, který se tématikou kategorií intenzivně zabýval, čili od dechovky úplně jinam :-)
"Řeka" je tedy pouze kategorický pojem, není deskriptorem konkrétního objeku. Když hovoříme o konrétní řece, na kterou ukazujeme, vycházíme z kategorické představy spoleřných rysů všech řek ... a těch je (velkých , mrňavých) opět nezpočet.
Velmi názorný příklad v tomto ohledu je "židle". Všechny židle mají následující společné rysy: zpravidla se na nich sedí, mají sedací plochu nejrůznějších velikostí, mohou mít 3 i daleko více ""nohou", často opěradlo nejrůznějšího provedení etc. Když pouze hovoříme o židli a na žádnou neukazujeme či nedržíme-li konkrétní židli v ruce, zmiňujeme se tímto pojmem pouze o kategorii, do které spadá nekonečné množství objektů s těmito rysy, protože neexistují dvě židle "stejného" provedení.)
Nyní se pokusím porovnat některé charakteristické (kategorické) rysy „řeka“ a „tradice“ (seznam zde nemůže být v žádném případě úplný):
Vlastnosti související s řekou:
- tok řeky se vyskytuje ve směru předem určeném přírodou v (trojrozměrném) prostoru
- řeka má někde pramen, někdy lze určit její časový počátek
- řeka teče od pramene, nikdy proti němu, razí si cestu, vyvíjí se
- řeka vybírá a využívá stávající přírodní, geografické prostředí, které je pro řeku prospěšné.
Vlastnosti související s tradicemi:
- Tradice se nacházejí a vyvíjejí v čase ("time flow")
- každá tradice má svůj původní zdroj, její časový počátek lze někdy určit
- Tradice se rozvíjí ("plyne") na časové ose od zdroje do budoucnosti
- Tradice je ovlivňována a spoluutvářena lidskou společností tak, že v konečném důsledku přispívá k blahu společnosti. Je neustále udržována a opečovávána
Česká dechová hudba se svou tradicí a společenským posláním je nedílnou součástí lidové kultury. Je tedy zřejmé, že její poslání nesleduje žádné komerčně motivované cíle nebo pliké pobavení typu starého Říma, jak lze často pozorovat jinde, kde se praktikuje.
Zkrátka: Česká dechovka je kulturní děditství.
Naši lásku čas si vzal - hudba: Petr Fink, původní text: Jaroslav Votava
zpěv: sestry Petrovy - hraje Pražská kapela Petra Finka
záznam z roku 1994
Auf diesen Seiten verwende ich häufig den Begriff Tradition in verschiedenen Zusammenhängen. Den folgenden Beitrag widme ich einer Einführung in dieses Konzept. Es ist noch nicht lange her, dass mir ein passender Vergleich einfiel, die Metapher eines „Flusses“. „Fluss“ hat viele Gemeinsamkeiten mit „Tradition“. Jeder kann sich problemlos einen Fluss vorstellen. Es ist ein passendes Analogon.
Der grundlegende sprachliche Unterschied zwischen der Tradition und dem Fluss ist:
Tradition ist ein metaphysisches („immaterielles“) Konzept (ähnlich wie Liebe oder Zuneigung und viele ähnliche metaphysische Begriffe), während der Fluss ist in unserer Vorstellung „greifbar“, daher eine Kategorie physischer Artefakte darstellt.
_____ An dieser Stelle ein kleiner Einschub, der übersprungen werden kann __________________________
Es gäbe sicher noch mehr ähnliche Einschübe, aber da käme ich dann gleich zum griechischen Philosophen Aristoteles, der sich intensiv mit dem Thema Kategorien beschäftigt hat, was ja etwas ganz anderes ist als Blasmusik :-)
„Fluss“ ist nur ein kategorischer Begriff und keine konkrete Bezeichnung eines bestimmten Objekts. Wenn wir über einen bestimmten Fluss sprechen, auf den wir zeigen können, gehen wir von einer kategorischen Vorstellung der gemeinsamen Merkmale aller Flüsse aus … und davon gibt es ja unzählig viele (große, kleine etc.).
Ein sehr anschauliches Beispiel in diesem Zusammenhang ist „Stuhl“. Alle Stühle haben die folgenden gemeinsamen Merkmale: Sie werden normalerweise zum Sitzen verwendet, sie haben eine Sitzfläche in verschiedenen Größen, sie können 3 oder sogar viel mehr "Beine" haben, haben oft eine Rückenlehne in verschiedenen Designs usw. Wenn wir nur von einem Stuhl sprechen und nicht auf einen bestimmten Stuhl zeigen oder ihn in der Hand halten, bezeichnen wir mit diesen Begriff lediglich eine Kategorie, in die wiederum eine unendliche Anzahl von Objekten mit diesen Merkmalen fallen, da keine zwei Stühle auf der Welt "exakt gleicher“ Ausführung sind.
______________________________________________________________________________
Ich werde nun versuchen, einige charakteristische (kategorische) Merkmale von „Fluss“ und „Tradition“ zu vergleichen (die Liste hier kann bei weitem nicht vollständig sein):
Merkmale im Zusammenhang mit dem Fluss:
- die Strömung eines Flusses erfolgt in einem von der Natur vorgegebenen Richtung im (dreidimensionalen) Raum
- ein Fluss hat irgendwo eine Quelle, sein zeitlicher Beginn kann manchmal bestimmt werden
- ein Fluss fließt von der Quelle, nie dagegen, er bahnt sich den Weg, entwickelt sich
- ein Fluss wählt und nutzt vorhandene natürliche, geografische Umgebung, die für den Fluss von Vorteil ist.
Merkmale im Zusammenhang mit Traditionen:
- Traditionen befinden und entwickeln sich im Zeitaum ("fließen")
- jede Tradition hat eine ursprüngliche Quelle, ihr zeitlicher Beginn kann manchmal bestimmt werden
- Tradition entwickelt sich ("fließt") auf der Zeitachse von der Quelle in die Zukunft
- Tradition wird von der menschlichen Gesellschaft so beeinflusst, geformt und mitgestaltet, dass sie zum Wohle der Gesellschaft letzten Endes beiträgt, daher auch ständig gepflegt und betreut wird
Die böhmische Blasmusik ist mit ihrer eigenen Tradition sowie gesellschaftlichen Mission ein untrennbarer Bestandteil der Volkskultur. Naheliegenderweise verfolgt sie daher von ihrer Mission her keine kommerziell angehauchten Zielsetzungen oder seichte Unterhaltung vom Typ eines altrömischen Zuschnitts, wie man oft anderorts beobachren kann.
Kurz um: Böhmische Blasmusik ist eine Erbschaft.
Naši lásku čas si vzal - hudba: Petr Fink, původní text: Jaroslav Votava
zpěv: sestry Petrovy - hraje Pražská kapela Petra Finka
záznam z roku 1994
PEACE and HAPPY NEW YEAR 2025 to EVERYONE from AUSTRIA
- Details
- Written by: Antonín
- Parent Category: Top
- Category: Editorial
- Maestro Riccardo Muti, Dirigent des Neujahrskoncertes der Wiener Philharmoniker 2025
(See Neujahrskonzert der Wiener Philharmoniker 2025)
Johann Strauss Vater - Radetzky-Marsch, Op. 228
Neujahrskonzert der Wiener Philharmoniker 2024 - Maestro Christian Thielemann, Musikverein Wien
Produktion des Österreichischen Rundfunks 2024
* 25. Oktober 1825, Wien - † 3. Juni 1899, Wien
Foto 1876
Rok 2025 bude rokem oslav 200. narozenin "videňského krále valčíku" Johanna Strausse mladšího, které bude nejen markantně provázet hudební dění Vídňě po celý rok, ale bude i důvodem k oslavám v celém hudebním světě. Vídeňští filharmonici zahájí tuto hudební událost Novoročním koncertem 1. ledna 2025 pod vedením Maestro Riccarda Muttiho. Koncert bude opět vysílán do více než 90 zemí světa.Johann Strauss ml. zemřel ve Vídni 3. června 1899 na zápal plic. Zanechal asi 500 skladeb, včetně neoficiální rakouské národní hymny, valčík "An der schönen blauen Donau".
Im Jahr 2025 jährt sich der 200. Geburtstag des „Wiener Walzerkönigs“ Johann Strauss Jun.., der nicht nur das Musikgeschehen Wiens das ganze Jahr über maßgeblich begleitet, sondern ganz bestimmt auch in der gesamten Musikwelt Anlass zum Feiern geben wird. Den Auftakt zu diesem musikalischen Event besorgen die Wiener Philharmoniker mit dem Neujahrskonzert 1. Januar 2025 unter der Leitung von Maestro Riccardo Mutti, was wieder einmal in über 90 Länder der Welt übertragen wird.Johann Strauss Jun. starb am 3. Juni 1899 in Wien an einer Lungenentzündung. Er hinterließ ein Gesamtwerk von rund 500 Kompositionen, darunter Österreichs inoffizielle Nationalhymne, den "Donauwalzer".
The year 2025 will be the 200th birthday of the "Vienna King of Waltz" Johann Strauss Jun., which will not only be a significant part of Vienna's musical events throughout the year, but will certainly also be a reason for celebration throughout the music world. The Vienna Philharmonic will kick off this musical event with the New Year's Concert 1. January 2025 under the direction of Maestro Riccardo Mutti, which will once again be broadcast to over 90 countries around the world.Johann Strauss Jun. died in Vienna on 3 June 1899 from pneumonia. He left an oeuvre of some 500 compositions, including Austria’s unofficial nation anthem, the "Blue Danube Waltz".
Veselé Vánoce - "Tichá noc" a její nadčasové poselství / „Stille Nacht“ und ihre zeitlose Botschaft / "Silent Night" and its timeless message
- Details
- Written by: Antonín
- Parent Category: Top
- Category: Editorial
"Naděje umírá poslední."
Písni "Tichá noc" předcházelo několik světových katastrof, které se v období jednoho století překrývaly.
K nim patřily brutální Napoleonské války 19. století, přírodní katastrofy, zejména zatím největší výbuch sopky Tambora v indonézkém souostroví, která způsobila ochlazení celé severní polokoule a následný hladomor, který byl dvěma předchozími zjevy silně podmíněn. Vedlo to k naprosté beznaději v duších lidí, beze sporu i v Evropě.
Shoda náhod snad chtěla, aby dvě lidské bytosti, autor textu, mladý kněz, poeta Josef Mohr (1792-1848) a místní učitel hudby a varhaník F. X. Gruber (1787-1863) se setkali v devastovaném Oberndorfu, politicky v půli rozděleném městě na Laufen(Bavorské království) a Oberndorf(Rakouské císařství) na řece Salzach, aby o Vánocích v roce 1818 obyvatelstvu/veřícím v tamním kostele v naprosto beznadějné životní situaci nabídli útěchu. Dokonce selhaly i varhany. Píseň "Tichá noc" spatřila poprvé světlo světa tedy v improvizované formé za doprovodu jediné kytary.
Píseň byla přeložena do více než 300 jazyků a velkého množství různých dialektů. Asi nebude možno se setkat z lidskou bytostí, která tuto melodii nezná.
Proč se o "Tiché noci" vůbec zmiňovat?
Nejpodstatnější na "Tiché noci" je její poselství ... NAĎEJE V LEPŠÍ BUDOUCNOST.
Poselství této písně totiž neztratilo vůbec nic na její důležitosti pro lidstvo a je aktuální i v současnosti. Nadčasovost tohoto poslání si původní kněz/basník a učitel hudby s největší pravděpodobností vůbec neuvědomovali.
A to je hlavní důvod, proč se o této písni a jejím poslání ve vhodném svátečním období Vánoc zmiňuji.
"Die Hoffnung stirbt zuletzt."
Dem Lied „Stille Nacht“ gingen mehrere Weltkatastrophen voraus, die sich überdeckend im Laufe eines Jahrhundert ereigneten.
Dazu gehörten die brutalen Napoleonischen Kriege des 19. Jahrhunderts, Naturkatastrophen, insbesondere der größte Ausbruch des Tambora-Vulkans im indonesischen Archipel, der zu einer Abkühlung der gesamten nördlichen Hemisphäre führte sowie die darauffolgende gigantische Hungersnot, die durch die beiden vorangegangenen Phänomene stark bedingt war. Es führte zum Chaos und einer völligen Hoffnungslosigkeit in den Seelen der Menschen, zweifellos auch in Europa.
Vielleicht wollte es ein schicksalshafter Zufall so haben, dass zwei Menschen, der Autor des Textes, der junge Priester, Dichter Josef Mohr (1792–1848) und der örtliche Musiklehrer und Organist F. X. Gruber (1787–1863), im Oberndorf, der (damals) politisch geteilten Stadt an der Salzach in Laufen(Königreich Bayern) und Oberndorf (Kaiserreich Österreich) zu Weihnachten des Jahres 1818 ein Markenstein in der menschlichen Geschichte setzten.
Das Lied wurde in mehr als 300 Sprachen und eine Vielzahl verschiedener Dialekte übersetzt. Es wird wahrscheinlich nicht möglich sein, einen Menschen zu treffen, der diese Melodie nicht kennt.
Ihre bescheidene Absicht war, der Bevölkerung/Gläubigen in der Ortskirche in einer völlig aussichtslosen Lebenssituation einen Trost zu spenden. Sogar die Orgel versagte. Das Lied „Tíchá noc“ erblickte daher erstmals, entgegen der Absicht, das Licht der Welt in improvisierter Form mit Gitarrenbegleitung.
Warum nun überhaupt diese "`G`schicht" über „Stille Nacht“ zu erwähnen?
Das Wichtigste an „Stille Nacht“ ist die Botschaft ... DIE HOFFNUNG AUF EINE BESSERE ZUKUNFT.
Die Botschaft dieses Liedes hat für die Menschheit auch heute nichts von ihrer Bedeutung verloren. Sie ist auch heute nach wie vor aktuell. Der ursprüngliche Priester/Dichter und Musiklehrer war sich der Zeitlosigkeit dieser Mission höchstwahrscheinlich nicht bewusst.
Und das ist auch der Hauptgrund, warum ich die Entstehung von "Stille Nacht" und ihre Mission mit einigen wenigen Worten zur gegenwärtigen Weihnachtszeit hier erwähne.
The song "Silent Night" was preceded by several world disasters that occurred over the course of a century.
These included the brutal Napoleonic Wars of the 17th century, natural disasters, especially the largest eruption of the Tambora volcano in the Indonesian archipelago, which led to a cooling of the entire northern hemisphere, and the gigantic famine that followed, which was largely due to the two previous phenomena. It led to chaos and a complete hopelessness in the souls of people, undoubtedly also in Europe.
Perhaps it was a fateful coincidence that two people, the author of the text, the young priest and poet Josef Mohr (1792–1848) and the local music teacher and organist F. X. Gruber (1787–1863), set a milestone in human history at Christmas 1818 in Oberndorf, the (then) politically divided town on the Salzach into Laufen (Kingdom of Bavaria) and Oberndorf (Empire of Austria).
The song has been translated into more than 300 languages and a variety of different dialects. It is probably impossible to meet a person who does not know this melody.
Its modest intention was to offer consolation to the population/believers in the local church in a completely hopeless life situation. Even the organ failed. The song "Silent Night" therefore saw the light of day for the first time, contrary to its intention, in an improvised form with guitar accompaniment.
Why mention this story about "Silent Night" at all?
The most important thing about "Silent Night" is the message... HOPE FOR A BETTER FUTURE.
The message of this song has lost none of its meaning for humanity today. It is still relevant today. The original priest/poet and music teacher was most likely unaware of the timelessness of this mission.
And that is also the main reason why I mention the creation of "Silent Night" and its mission here with a few words for the current Christmas season.
jala lid v blahý klid.
Silent night, holy night
Тихая ночь, дивная ночь!
Тихая ночь, дивная ночь!
2025-01-27 - Hornový workshop s členem České filharomie Radkem Baborákem v Bratislavě
- Details
- Written by: Antonín
- Parent Category: Events
- Category: Workshops
(Lesní roh je "královský" nástroj, pro který mám jakousi slabbost. Radkovu vystupování sám často věnuji pozornost. Nejstarší dcera hraje rovněž profesionálně na lesní roh.)
Kolegové ze Slovenska mne požádali o zveřejnění následující pozvánky, což tímto velmi rád činím.
Textař Josef Dofek: Už 40 let "Na cestě lásky" / Texter Josef Dofek: Schon 40 Jahre "Am Wege der Liebe"
- Details
- Written by: Antonín
- Parent Category: People
- Category: Texters
Vhodně sladěná kombinace hudby s textem vede přímo hluboko "do srdce". Ne vždy se takto zadaří. Je přímo tajemstvím, jak někdy hudba a text vytváří jedinečnou symbiozu. Vůbec nelze vycházet z představy, že každý velmi vydařený "vrh" skladatelkého úsilí a neméně vydařený "vrh" textaře již vytváří lidmi uznávaný úspěch. Mezi těmito zmíněnými "komponentami" musí panovat přirozeně cítěná harmonie, souznění, jakýsi "yin-yang".
Dostal bych se do "čertovy kuchyně", kdybych se pouštěl do hlubokého rozboru tajů tvorby takového souznění. Textař Josef Dofek má v tomto směru nějen invenci, ale i "štěstěnu" na své straně.
Invence se ovšem snadno vysloví, předpokládá ale hlubokou znalost mnohavrstvých vztahů ve společnosti. Existuje nemálo "tlustých" knih, obsahující pokus o náčrt, skicu či postřeh naznačených společenských souvislostí vesměs značně komplexního charakteru, zde tvořící "první" skupinu.
Jak se jeví, dovedou jiní obsahy této oblasti - obrazně - "shrnout" do "škatulky", do hrstky slok. Do druhé skupiny řadím právě i Josefa Dofka. Pro jeho schopnost vypozorovat stěžejní a zachycené převést do vhodně formy. Proto si Jožku velmi cením a vážím.
A tak co je podstatné či stěžejní?
Je to láska v nejrůznějších formách, parterská láska, láska k rodičům, k bližním, k domovině, zemi, k tradicím, ke všemu co doprovází a naplňuje život, co lidskému bytí propůjčuje smysl, i když mezi deseti tisíci lidí nelze nalézt dvě shodné představy o lásce. Není ale bez zajímavosti, že většina "vycítí a cítí", co láska není. Kdybych zde déle zacházel hloubjeji do detailů, musel byh beznadějně zklouznout do oblasti metafyziky. To snad až někdy jindy:-))
A nyní velkým obloukem zpět a jsme u dechovky moravskeho charakteru, jejíž ústředním živným podhoubím je láska. Zejména zde je poselství lásky často s vášní do hudebního projevu "zakódováno". Láska je zřejmě i společný jmenovatel mezi milovníky moravské dechovky, i když tento rezonátor, ono silné červené "mořské lano", nelze postřehnout zrakem.
Pro mnohé nebude asi novinkou: Jsou i tací, co dovedou "vidět" lépe srdcem než zrakem.
Josef Dofek v kruhu Slavíkü z MistřínaA jsem zpět u Josefa Dofka.
Narodil ve Vranovicích 28. května 1970. Jožka zasvětil svůj dosavadní život lásce. Požádal jsem jej, aby mně sdělil pro toto už celou věčnost v mém srdci nošené věnování hrstku opěrných bodů svého života.
Jožka mně odepsal takovým zpúsobem, že se to přímo dotklo mých emocí. A tak jsem dlouho neváhal a rozhodl se jeho odpověď ponechat zcela autentickou, bez jakýchkoliv změn.
Zde je:
"Jsem 54 let života na tomto Božím světě, a z toho plných 40 s láskú v srdéčku. Tak bych shrnul dosavadní ohlédnutí zpět. Na začátku 14 roků jakési formace, kdy procházíme časem dětství, abychom si teprve pak uvědomili, že tu máme jakési své poslání, místo, úkol, roli.
Za dětství procházelo mou myslí tisíce bláznivých plánů, představ, úvah či vizí, kam asi dál? Tu slyšíš hlas svého srdce a ty myšlenky s časem zrají a nabývají jasnější obrysy.
Nebudu lhát: za časů totality prošel můj dědeček ukrutná muka jako politický vězeň (protikomunistický odboj podobně jako Dr. Milada Horáková apod. osobnosti) a zde chtělo mnoho lidí z naší rodiny, abych právě já byl bohoslovec, hlásal evangelium a tím aby byla korunována všechna ta křivda, bolest, které se po desítky let vinuly celým našim rodem.
A přesto jsem se dal trochu jinou cestou: V oněch 14.letech došel „čas namlúvání" a já se zamiloval na celý svůj život do moravských pěsniček. Začalo to textem „Pěsničko z Moravy, zavítaj mezi nás, si taká veselá, je v tebě plno krás. ….“ (moje prvotina!). A tady jsem si uvědomil, že může představovat nemoc sebe větší bolest, trápení a těžkosti, ale pokud v té chvíli máš v srdci lásku, která Ti dává sílu žít, nést všechny ty bolesti a křížky, má ta cesta smysl, a může na ní vzplanout požár lásky, a pak je požehnaná.
Tedy ano: taková cesta dává smysl i přesto, že je plná bolesti, a strádání. Nikdy na tu bolest nejsi sám! Narodil ses jako Boží dítě, a Tvůj Stvořitel jde s Tebou, je připraven Ti pomáhat, posilovat Tě, a vybavit Tě vším, co je potřeba k tomu, abys obstál. A tak jsem si na cestu vzal Ježíšův kříž a s každým krokem si uvědomoval, jak šťastný jsem, pokud přijímám život jako příležitost, jako „dar“.
Každý den svého života se snažím svými slovy, či skutky, ukazovat svým přátelům, jak málo stačí k tomu, abychom proměnili náš svět v ráj. Ano! Skutečně si za těmi slovy stojím! Nikdo z nás nevíme, kolik času nám zbývá na tomto světě: díky Bohu, že to nevíme! Máme skvělou příležitost proměnit vteřinu našeho života v neobyčejný okamžik, kdy můžeme obejmout své nejmilejší, povědět vlídné slovo, zazpívat písničku, zahrát to, co vyvěrá z našich srdcí, a tím povznést den z všedního šedivého stereotypu, na ten nejkrásnější sváteční okamžik, kdy jsme na kraji ráje.
To pohlazení, vyznání lásky, ono vlídné slůvko, ta tklivá notečka, … to je to, co jsme dostali od Pána jako hřivny a na nás je, abychom to šířili dál. Pochopil jsem a činím tak s láskou. Někdy jen jako prosté slovo, jindy jako vyznání vepsané do veršů. Vychází vždy ze srdéčka, a je posláno ke všem lidem dobré vůle jako pohlazení, často jako díkůvzdání, projev vděčnosti či vyznání.
A tak jedno takové osobní vyznání připojuji a dodávám: Pane, děkuji za těch 54 roků! Měl jsem nejednou příležitost vychutnat přebohatou a štědrou úrodu svého kraje v notách, slovech, měl jsem tisíce příležitostí milovat i lásku rozdávat. Stálo to za to a jsem za to vděčný! Měl jsem ten úžasný dar kráčet světem se srdcem, které hořelo láskou a já ji pak mohl vyzpívat do svých textů.
A že jich mám ještě mnoho rozepsaných, stejně jako notových záznamů, asi netřeba zmiňovat. Odráží totiž jednou bolest, podruhé radost, vděčnost či díkůvzdání, jichž se nám v životě dostává, a právě došel čas, abychom ty myšlenky, notečky, slovéčka, zapsali, a mohli tak pohladit prosté lidské srdéčko. Není většího štěstí! Onen dar, kdy můžeš v písničce poděkovat, vzdát hold, pohladit, potěšit, …., to není úplná samozřejmost. O to víc si vážím toho, že „já mohu“ a „já dostal“ ten klíč, kterým dokážu měnit svět. Dává mi ta role smysl a bylo mi ctí skrze slova, a notečky dělat svět krásnější."
Jožko, moc ti děkuji za tak krásná, okřídlená slova.
Závěrem:
Někdo by mohl - hrubě a obrazně - namítat: "No dobře, ale $ tím nemüžeš nikoho okrádat a zbohatnout."
A má reakce? Jistě ne, víme své. Spočívá ale smysl života v kradení a obohacování se na úkor druhých?
tato skladba je s ohledem na věrnou "citovou projekci" - dle mého - mimořádně náročná
a to v každm ohledu, jak pro muzikanty, tak pro zpěv
zde pouze závěr 3. sloky
(překlád Jožkových textů v krásném moravském dialektu do němčiny jsou velmi tvrdými oříšky)
(Poznámka k autom. překladu:
I nejvymakanější autom. překladač světa zde nabízí, jak Vídeňané říkají, "čistý šrot".)
--Michal Quoist
Eine gut abgestimmte Kombination aus Musik und Texten führt direkt tief „ins Herz“. Das klappt nicht immer so. Es ist ein Geheimnis, wie Musik und Text manchmal eine einzigartige Symbiose eingehen. Es ist absolut unmöglich, davon auszugehen, dass jeder sehr erfolgreiche „Wurf“ eines Komponisten und kein minder erfolgreicher „Wurf“ eines Texters von Haus aus einen von den Menschen anerkannten Erfolg hervorbringt. Zwischen diesen genannten „Komponenten“ muss eine natürlich empfundene Harmonie, "Gleichklang", eine Art „Yin-Yang“ bestehen.
Ich würde hier in der „Teufelsküche“ landen, wenn ich mich eingehend mit den Geheimnissen der Schaffung einer solchen Harmonie befassen würde. Textautor Josef Dofek hat in dieser Richtung nicht nur Erfindungsreichtum, sondern auch „Glück“ auf seiner Seite.
Die Erfindung ist natürlich leicht auszusprechen, setzt aber ein tiefes Wissen über vielschichtige Zusammenhänge in der Gesellschaft voraus. Es gibt eine ganze Reihe „dicker“ Bücher, die einen Skizzenversuch, ein Umriss oder eine Beobachtung angedeuteter gesellschaftlicher Zusammenhänge enthalten, die in der Regel sehr komplexer Natur sind und hier die „erste“ Gruppe bilden.
Der "zweiten" Gruppe", wie es scheint, können Autoren zugeordnet werden, die die Fähigkeit besitzen, derartige komplexe Zusammenhänge – bildlich gesprochen – in eine „Box“, in wenigen Strophen „zusammenfassen“. Ich ordne Josef Dofek eben dieser zweiten Gruppe zu. Für seine Fähigkeit, das Wesentliche zu erkennen und in eine geeignete, "bildhafte", vor allem allgemein verständliche Form umzusetzen. Deshalb schätze und respektiere ich Jožka sehr.
Nun, was ist hier eigentlich das Wesentliche, entscheidende Merkmal?
Es ist die Liebe, die Liebe zum Partner, zu Eltern, generell zu Mitmenschen, zur Heimat, Liebe zu Traditionen, Liebe zum Land, Liebe zu allem, was das Leben begleitet und erfüllt, was dem Leben einen Sinn zu verleihen vermag.
Es die Liebe, auch wenn man unter zehntausend Menschen keine zwei identischen Vorstellungen von Liebe findet. Es ist in diesem Zusammenhang keineswegs vermessen, zum Ausdruck zu bringen, dass andererseis jeder gefühlsmäßig „spürt“, was Liebe nicht ist. Würde ich mich hier in weitere Auseinandersetrzung dieses durchaus "heiklen" Themas wagen, würde ich hoffnungslos in das Reich der Metaphysik abgleiten. Vielleicht kann das aber ein andermal doch passieren:-))
Und nun nach einen ganz großen Bogen zurück. Wir setzen bei Blaskapellen mit mährischem Charakter fort, die im allgemeinen ein zentrales Thema zum Inhalt haben: Die Liebe als menschliches Phänomen spielt dabei die zentrale Rolle. Fremde Auslegungen meinen, dies sei die Unterhaltung. Darüber kann man - gelinde ausgedrückt - nur schmunzeln. Gerade hier wird die Botschaft der Liebe Mal offen, oft aber auch leidenschaftlich, metaforisch in das Werk subtil eingebaut, „verschlüsselt“.
Liebe ist offenbar auch der gemeinsame Nenner der Liebhaber mährischer Blasmusik, auch wenn dieser Resonator, das starke rote „nautische Seil“ mit dem Sehorgan nicht wahrzunehmen ist.
Es ist ja allgemein bekannt: Manche "sehen" mit Herz besser als mit Sehorgan:-)
Und ich bin wieder bei Josef Dofek.
Er wurde am 28. Mai 1970 in Vranovice geboren. Jožka hat sein ganzes Leben der Liebe geweiht. Den Wunsch, Jožka einen Beitrag zu schenken, trug ich im Herzen vielleicht eine halbe Ewigkeit herum. Ein Interview-Besuch haben wir auch vereibart gehabt, aber es ist immer wieder etwas dazwischen gekommen. So bat ich Jo6ka endlich,
mir einige Dreh- und Angelpunkte seines Lebens mitzuteilen, damit ich mit meiner Veröffentlichung nicht allzusehr von seiner Persönlichkeit wegkomme.
Seine Antwort war von einer Art, die meine inneren Gefühle unmittelbat tief berührt haben. Ich habe mich daher spontan entschlossen, keine "Deutungen" zu erfinden und am Besten seine Antwort so getru wie für mich nur möglich ins Deutsche zu übersetzen, inhaltlich also einfach authentisch zu belassen.
Hier ist sie:
„Ich lebe seit 54 Jahren in dieser Welt Gottes und ganze 40 davon mit Liebe im Herzen. So würde ich den bisherigen Rückblick zusammenfassen. Zu Beginn von 14 Jahren eine Art Ausbildung, als man die Zeit der Kindheit erlebt und langsam erkennt dann, dass wir hier auf dieser Welt eine Art Mission, auf einem Ort, eine Aufgabe, eine Rolle haben.
Während meiner Kindheit gingen mir tausende verrückte Pläne, Ideen, Gedanken oder Visionen durch den Kopf. Wohin soll ich als nächstes gehen? Hier hört man die Stimme des Herzens und diese Gedanken reifen mit der Zeit und nehmen klarere Umrisse an.
Ich werde nicht lügen: In der Zeit des Totalitarismus wurde mein Großvater als politischer Gefangener grausam gefoltert (antikommunistischer Widerstand, ähnlich wie Dr. Milada Horáková usw. [meine Anm, während der Zeit brutaler kommunistischer Säuberungen]), und hier wollten mich viele Angehörige aus unserer Familie als Theologen haben, der in der Rolle des Prädigers das Evangelium verkünde, bilde das Gegegewicht und kröne damit all den Kummer, den Schmerz, der unsere ganze Familie seit Jahrzehnten begleitet.
Und doch habe ich einen etwas anderen Weg eingeschlagen: In diesen 14 Jahren brach die „Zeit des Datings“ an und ich verliebte mich für den Rest meines Lebens in mährische Lieder. Es begann mit dem Text „Lied aus Mähren, komm zu mir, für uns bist du so fröhlich, es steckt voller Schönheit in dir ...“ (mein Erstling)
Und da wurde mir bewußt, auch wenn die Krankheit selbst den größten Schmerz, Leid und Schwierigkeiten mit sich bringen können, wenn du aber in dem Augenblick im Herzen Liebe empfindest, die dir die Kraft zum Leben verleiht, all die Schmetzen zu ertragen und Gotteskeuze zu tragen, hat doch der Weg einen Sinn und es kann sich auf diesem Weg das Feuer der Liebe entzündet werden und der Weg ist dann gesegnet.
Also ja: Ein solcher Weg macht Sinn, auch wenn er voller Schmerz und Entbehrungen ist. Du bist nie allein mit diesem Schmerz! Du wurdest als Kind Gottes geboren und dein Schöpfer geht mit dir, bereit, dir zu helfen, dich zu stärken und dich mit allem auszustatten, was du zum Durchhalten brauchst. Und so nahm ich das Kreuz Jesu auf meinen Weg und erkannte mit jedem Schritt, wie glücklich ich bin, wenn ich das Leben als Chance, als „Geschenk“ annehme.
Jeden Tag meines Lebens versuche ich meinen Freunden durch meine Worte oder Taten zu zeigen, wie wenig ausreicht, um unsere Welt in ein Paradies zu verwandeln. Ja! Ich stehe wirklich zu diesen Worten! Keiner von uns weiß, wie viel Zeit uns noch auf dieser Welt bleibt: Gott sei Dank wissen wir es nicht! Wir haben die großartige Gelegenheit, eine Sekunde unseres Lebens in einen außergewöhnlichen Moment zu verwandeln, in dem wir unsere Lieben umarmen, ein freundliches Wort sagen, ein Lied singen, das spielen können, was uns von Herzen kommt, und so den Tag aus dem Klischee des Alltagsgrau erwecken können, zum schönsten feierlichen Moment verwandeln, wenn wir am Rande des Paradieses befinden.
Diese Liebkosung, diese Liebeserklärung, dieses freundliche Wort, dieses rührende Nötchen. .. das ist es, was wir vom Herrn in Form von Griwna erhalten haben, und es liegt an uns, es weiter zu verbreiten. Ich habe es begriffen und tue es mit Liebe. Manchmal nur als einfaches Wort, manchmal als in Versen geschriebenes Bekenntnis. Es kommt immer von Herzen und wird allen Menschen guten Willens als Liebkosung, oft als Danksagung, als Ausdruck der Dankbarkeit oder als Bekenntnis weiter geschickt.
Und so füge ich ein solches persönliches Bekenntnis bei und füge hinzu: Herr, danke für diese 54 Jahre! Ich hatte mehr als eine Gelegenheit, die reiche und großzügige Ernte meiner Region in Notizen und Worten zu genießen, ich hatte Tausende von Gelegenheiten zu lieben und Liebe zu geben. Es hat sich gelohnt und ich bin dankbar! Ich hatte die wunderbare Gabe, mit einem vor Liebe brennenden Herzen durch die Welt zu gehen, und ich konnte es dann in meine Texte einsingen.
Und dass ich davon noch viele rohe Manuskripte habe, ebenso wie allfälige Notenaufzeichnungen, versteht sich wohl von selbst. Sie spiegeln nämlich einmal Schmerz, andermal Freude, oder Dankbarkeit, die wir im Leben empfangen, und es ist gerade an der Zeit, diese Gedanken, Notizen, Worte aufzuschreiben, damit wir das einfache menschliche Herzchen streicheln können. Es gibt kein größeres Glück! Dieses Geschenk, wenn man isich n einem Lied bedanken, Tribut zollen, streicheln, jemand erfreuen… kann, ist keine völlige Selbstverständlichkeit. Umso mehr schätze ich, dass „Ich kann“ und „Ich bekam“ den Schlüssel, mit dem ich die Welt verändern kann. Die Rolle gibt mir einen Sinn und es war mir immer eine Ehre, um die Welt durch meinen Beitrag rurch Worte und Nötchen [Anm. Jožka verwendet - im mährischen Dialekt - statt Noten durchgehend Nötchen, eine Verkleinerung, die an sich bereits eine große Portion Liebe in sich trägt] schöner zu machen.“
Jožka, vom Herzen danke ich dir für diese schönen, beflügelten Worte.
Abschließend:
Jemand könnte – grob und im übertragenen Sinne – einwenden: „Okay, aber damit kann man nicht (durch$ Klauen) reich werden“
Und meine Reaktion? Natürlich nicht, wir kennen uns aus. Besteht aber der einzige Sinn des Lebens darin, auf Kosten anderer zu leben? (IManche meinen: "Neo-Kolonisierung")
Diese Komposition ist meiner Meinung nach sehr anspruchsvoll hinsichtlich
(Bemerkung zur autom. Übersetzung:
Auch der kleverste autom. Übersetzer der Welt liefert hier, wie die Wiener sagen, "reinen Pallawatsch".)
Page 2 of 3
Current GUEST on HistoryStage.dechovka.eu the Bohemian Brass Music tradition in the past.
Unfortunately lot of them terminated their activity or simply disappeared again.
Nevertheless, their significant contribution to the Bohemian Brass Music tradition should not have been forgotten.
Let`s keep them in memory for the posterity.
See also the previous ones @ historystage.dechovka.eu
6 - Drie Donken Blaaskapel uit Dunken (NL)
Motto der Blaskapelle Drie Donken - "Böhmische Blasmusik sind Emotionen, geschrieben ins Herz"
Die niederländische Blaskapelle Drie Donken Blaaskapel war – meiner Meinung nach – eine in Europa einzigartige Formation außerhalb der Heimat der böhmischen Blasmusik, die mit unglaublicher Konsequenz um eine rundum "authentische" Interpretation böhmischer Blasmusik bemüht war. Dies spiegelte sich nicht nur in der Präsentation der Musik, ihrer Handschrift, sondern auch im möglichst authentischen öhmischen Gesang sowie in den Trachten wider. Ihr Auftritt war für viele tschechische Blasmusikfans wirklich bewegend und emotional tiefgreifend. Diese Blaskapelle hat nicht viele Originalaufnahmen hinterlassen und die Qualität der bestehenden Aufnahmen ist teilweise weit vom heutigen Stand der Technik entfernt. Allerdings müssen wir uns mit dem Vorhandenen zufrieden geben, das aus historischer Sicht dennoch sehr wertvoll ist.
Die Blaskapelle hat mich bei ihrem Auftritt beim „Musikantenball“ in Hodonín mit ihrer Interpretation von „Galánečka“ (Interessierte finden diesen Auftritt über die Suchfunktion auf diesen Seiten) sofort überzeugt und ihr Gesang im mährischen Dialekt war absolut bezaubernd.
Die Blaskapelle wurde in den 1960er Jahren gegründet und war noch in 2015 ziemlich aktiv.
Es wurde von Mitgliedern eines anderen lokalen Musikclubs gegrúndet. Ursprünglich unter einem anderen Namen, änderte diesen jedoch unmittelbar nach ihrem ersten Auftritt zu "Drie Donken uit Dungen". Meiner Meinung nach war dieser Wechsel ein großer Glücksfall. Sie machten ihre Identität im Logo deutlich sichtbar. Das Logo stellte symbolisch einen wichtigen Umstand in Bezug auf die geografische Lage dar. Das Logo bestand aus drei Hügeln, strategisch wichtigen Hügeln, von denen es – wie wir wissen – in den Niederlanden sicherlich nicht viele gibt. Die drei Hügel haben ihren Namen: Hooidonk, Rijndonk und Poeldonk. Sie dienten den Menschen als letzte und sichere Zuflucht, um ihr Leben vor der eintretenden geologischen Katastrophe zu retten, vom Auftreten des großesen Wassers.
Das Repertoire der Blaskapelle war zunächst eher vom Typ „Egerländermusik“, doch allmählich überwogen böhmische Titel in ihrem Repertoire. Diese Tendenz wurde zur Gänze „besiegelt“, nachdem die Kapelle sehr fruchtbare Kontakte zum böhmischen Blasmusikmfeld knüpfte. Dieses Umfeld wurde in weiterer Folge als „Vorbild“ angenommen und diente aks das Fundament.
Mit ihrem letzten „großen Konzert“, das von vielen Anhängern besucht wurde, feierte die Blaskapelle am 27. September 2015 ihr 50-jähriges Bestandsjubiläum.
Danach begann die Blaskapelle langsam aus dem öffentlichen Bewusstsein zu schwinden. Gründe für den Zerfall gab es mehrere, unter anderem aber der Mangel an geeignetem Nachwuchs.
Während ihrer aktiven Zeit, insbesondere in den 1970er und 1980er Jahren, produzierte die Band 5 LPs und 8 CDs mit hochwertigen Aufnahmen.
Moto dechové hudby Drie Donken - "Česká dechovka jsou emoce, psané do srdce"
Nizozemská dechová hudba Drie Donken Blaaskapel - dle mého úsudku - byla ojedinělá formace na evropském území mimo domovinu české dechovky, která se s neuvěřitelnou důsledností snažila o naprosto věrohodnou interpretaci české dechovky. Projevovalo se to nejen v podání hudby, její signatuře, ale také pokud možno věrohodnému českému zpěvu, krojích. Jejich vystupování bylo pro mnohého českégo příznivce dechovky opravdu dojemné a citově šlo do hloubky. Originálních záznamů tato formace nezanechala mnoho a co zanechala je místy z ohledem na kvalitu zdaleka neodpovídající současnému stavu. Je třeba se ale spokojit s tím co je k dispozici a z historického hlediska nicméně velmi hodnotné.
Mne si kapela získala šmahem, když vystupovala na hodonínském "Plese muzikantů" s jejich interpretací "Galánečky" (zájemci toto vystoupení naleznou pomocí hledací funkce na těchto stránkách) a jejich zpěv v moravském dialektu byl naprosto okouzlující.Kapela byla založena v 60-tých letech minuleho století a byla ještě aktivní v letech 2015..
Původně byla založena z členů jiného, tamního hudebního spolku pod jiným jmínem, ale hned po prvním vystoupení svůj název změnila na Drie Donken uit Dungen. Dle mého byla tato změna velmi šťastná. V logu totiž jasně zviditelnili jejich identitu., Logo totiž symbolicky znázorňovalo důležitou okolnost s ohledem na zeměpisnou polohu. Logo tvoří tři kopečky, strategicky důležité kopečky, kterých v Holansku - jak víme - jistě není mnoho. Jsou to tři kopečky Hooidonk, Rijndonk a Poeldonk. Ldem sloužily jako poslední a bezpečné útočiště k záchraně života před vyskytující se geologickou pohromamou, výskytu tzvn. velké vody.
Repertoar kapely byl zpočátku typu "Egerländermusik", postupně ale převahovaly kompozice české dechovky. Tato tendence byla zcela "zpečetěna" poté, co kapela navázala velmi plodné kontakty s českým dechovkovým zázemím, jež jí byl "vzorem" a z kterého pak po všech stránkách čerpala.
Svým posledním "velkým koncertem" za účasti mnoha příznivců oslavila kapela dne 27. září 2015 své jubilejní 50. výročí úspěšné existence.
Poté se začala pomalu vytrácet z veřejného povědomí. Důvodů k poznenáhlému rozpadu bylo několik, mimo jiné i nedostatek vhodného dorostu.
Kapella po dobu své aktivní činnosti, zejména v průběhu 70. a 80. let, natočila kvalitní nosiče, 5 LPs a 8 CDs.
závěr videomozaiky tvoří definitivně poslední zkouška kapely / das Videomosaik endet mit der definitv letzten Probe
